Láska se smrtí

Příběh

O tom že mám sousedy jsem věděla, ale o tom jaký jsou jsem nikdy nevěděla. Když jsem byla malá, pamatuju si jak jsem lezla na střechu abych jim mohla koukat do oken. Nikdy jsem neviděla to co jsem chtěla čekala jsem že uvidím mafiány, agenty, vlkodlaky. Bohužel to jenom naznačovalo tomu že jsou prostě tiší a nevýrazní. Neukazovali se ve společnosti, moc nevycházeli. Nemůžu říct že jsem je nikdy neviděla, ale bylo je těžké zahlédnout. Ráno odjížděli v šest, a večer se vraceli v devět.

Ve čtrnácti letech jsem ho viděla poprvé. Venčil psa, o kterém jsem do dneška nevěděla. Byla jsem na procházce s kamarádkou, prošel kolem mě. A pousmál se. Zajímalo by mi, jestli věděl že jsem jeho sousedka a nebo jestli se na mně usmál jako na neznámou holku. V každém případě od té doby věděl on o mně a já o něm.

Od té doby jsme si psali. Ale vlastně jsme se zatím od té doby neviděli. Přišlo mi že ho znám odjakživa. Byli jsme sobě tak blízko...

Konečně mě řekl jestli s ním nepůjdu ven. No tuhle otázku čekám rok, od té doby co jsem si s ním začala psát. Na naší schůzku jsem se hrozně těšila. Připravovala jsem si oblečení, co jsi vezmu na sebe. Boty, které jsem si kvůli tomu dokonce koupila. Měla jsem strach že si ve skutečnosti nebudeme mít co říct, že bude takové to trapné ticho.

O pár minut jsem se zdržela, a tak na mě čekal nedočkavě před domem. Prohlížela jsem si ho už nenápadně z balkonu, přes záclonu. Sešla jsem dolů. Po dlouhé době jsme se zase viděli. Měl zarudlé tváře, nevím jestli ze zimy nebo z trémy. Byl přesně takový jaký ho jsem si ho představovala. Hnědovlasý, modrooký, vysoký, veselý, usměvavý šestnáctiletý kluk s jménem Alex. Strávili jsme spolu venku přes tři hodiny. Od toho dne jsme se setkávali pravidelně, a čím dál tím víc jsme se sbližovali.

Jak už to tak bývá, začali jsme po půl roce spolu chodit. Seznámil mě se svou rodinou. Byli opravdu jiní než je on. Byli tiší, uzavření a přišli mi i namyšlení. Ale názor na něho jsem nezměnila.Byl pořád u mě ten dokonalý kluk. Psal mi dopisy, posílal mi růže a viděli jsme se každý den. 

Na Silvestra jsme spolu jeli na hory, bydleli jsme v chatě jeho rodiny. Chata byla překrásná, přepychová. Spali jsme v hlavní ložnici. Postel byla obrovská a celá ze dřeva proti ní byl krb, z kterého již sálalo teplo. Na chatě jsme strávili týden. Byl to nejkrásnější týden v mé životě.

Ale jak to tak vždy bývá, každá pohádka někdy končí. O pět měsíců později jsme se přestali stýkat a neodepisoval mi na zprávy. Nevěděla jsem co se děje. U něj doma mi nikdo neotevíral. Ani jednou mi nezavolal.

13. Června jsem se dozvěděla od jeho matky, že zemřel na rakovinu před pěti dny.  Téhle zprávě jsem nemohla uvěřit. Opírala jsem se o futra dveří.  Nebyla jsem schopná ani brečet. A bez dalšího slova zase odešla. Nějaký čas jsem nezvládla myslet na nic jiného než na to že už ho v životě neuvidím. A hluboko uvnitř jsem na něj byla naštvaná že mi o tom neřekl. Že se nerozloučil. Ještě hlouběji jsem byla naštvaná na sebe, že jsem se o tom co se dělo víc nestarala. Proč jsem nehledala důvod toho že neodepisuje. 

Když začala škola začala jsem se s tím konečně vyrovnávat. Všichni mě litovali a obdivovali že jsem to zvládla. Nepotřebovala jsem soucit, ale podporu. Bylo to zbytečný jím to vysvětlovat.

17. Října na moje narozeniny přišel dopis. Hned jsem poznala písmo. Měla jsem strach to otevřít. Ale musela jsem zjistit jaký byli jeho poslední slova.

Zlato,                                                                                                                                                                                      Doufám že ti to dojde tak jak má, na tvé 16. narozeniny. Vím, že v tuhle dobu už mám za sebou i pohřeb, ale byl jsem si jistý že tvoje narozeniny si nesmím nechat uniknout.                                                                       Rakovina se u mě začala projevovat dva měsíce po našem seznámení. Nechtěl jsem s tím rozrušovat. Doktoři říkali že je 70% šance že se s toho dostanu, s postupem času se moje šance na budoucnost zmenšovala. Chtěl jsem ti to říct, ale po týdnu na horách jsem si to rozmyslel. Věděl jsem že by to byla pro tebe hrozná rána. Vím, že to byla hrozná rána pod páz. Ke konci už jsem rapidně hubnul, měl jsem propadlé tváře. Už jsem se neobešel bez pomoci druhých. Nechtěl jsem aby si mě takhle viděla. Ani nevíš jak je to těžké psát v budoucím čase když vím že už tam s tebou nebudu. Že už se tě nedotknu, že už neuslyším tvůj hlas, neucítím tvojí vůni. Nezestárnem spolu. Nechci aby si na mně zapomněla, ale chci aby si začala novou kapitolu, a zapomněla na to zlé. A teď už konečně... Všechno nejlepší, v životě buď šťastná a úspěšná, a hlavně rozdávej kolem sebe lásku a štěstí jako doposud.  Nikdy na tebe nezapomenu. Miluji tě.