Návrat domů(Purpurový vrch) OTEVRENO

Kapitola 3. Purpuráč, jakože vážně?

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem o své pravé rodině nikdy nepřemýšlela.

Už jako malý cvrček jsem pátrala každý den po chodbách sirotčince, jestli náhodou nenadešel ten slavný den a naši se pro mě nevrátili s omluvou, že mě tu zanechali jen omylem.

Tolik jsem si přála je poznat, že jediné o co jsem si kdy psala starému Santovi, byla jejich hřejivá náruč opravdového domova.

Dost veliký sentiment, co ?

Přesto, než jsem dosáhla třinácti, veškerá má touha nalézt své biologické rodiče přešla. Zahučela - jak se říká - do prázdna.

Měla jsem příliš plné zuby pěstounů, než abych si k tomu všemu přidělávala ještě vrásky hledáním skutečné rodiny.

Koneckonců, příbuzné jsem nikdy zvlášť v životě nepotřebovala. Tudíž mi nyní bylo i srdečně jedno, že si na mě zrovna teď „vzpomněl" nějaký mrtvý strýc.

**************************************

„Takže, dáme si něco?" Zeptala se mě ta malá kancelářská myš, když jsme dorazily k jediným dvěma volným místům v celé kavárně. - Kam mě zavlekla, hned po našem „milém" seznámení, neboť rozhovor venku v dešti by jí zřejmě rozpustil tak pracný účes ala upnutý bobek na hlavě.

„Tak na výstavu obrazů jsme sem vážně asi nepřišly," hupsla jsem plnou vahou do rohu sedačky vycpané pevným molitanem, takový luxus jsem pod zadkem opravdu dlouho necítila.

„Jistě, to byl hloupý dotaz," popotáhla si opět brýle a posadila se naproti mně na podlouhlou červenou lavičku.

Působila dojmem malé sklíčené školačky uvězněné v klubu zvrhlých motorkářů. Ani kabát si nesundala, třebaže uvnitř kavárny bylo klima jak uprostřed letních prázdnin.

Civěla jsem na ní a v duchu si děkovala, že jsem nikomu nedovolila, aby ze mě vychoval takovéhle individuum.

„Copak? Dnes jste vyšla ven z nory poprvé?" Opřela jsem se hbitě lokty o desku stolu a nepatrně se naklonila víc směrem k žabce, neuniklo mi, že jsem jí tím lehce znervóznila.

„No, pravda, že do společnosti moc často nechodím, obzvlášť do takovýchto..." ohlédla se opatrně za sebe, „... podniků,"

„I když musím přiznat, že je to zatím ten nejlepší v celém tomhle okolí," nasadila hraný úsměv, nejspíš proto, aby mě přesvědčila, že jí třetí třída vůbec nesmrdí.

„Tak tady asi sotva najdete podnik, do kterého zatím nepáchl ani jeden z bývalých trestanců, že?" Škádlila jsem dál vyplašené kuře, jenž se zatoulalo příliš daleko od svého kurníku.

Její hlasité polknutí, svědčilo o tom, že má snaha nebyla zrovna marná.

„Tak dámy, dáte si něco? V nabídce tu máme sendvič s tuňákem a vajíčkem, nebo by jste raději plněné koblihy," házela už po nás ústně objednávky stará servírka, dřív než vůbec došla k našemu stolu.

Bylo z ní doslova cítit, že svou práci dělá řadu let a bezmezně ji miluje.

Růžové šaty, zamazané od kafe a nuttely, již sami o sobě vzbuzovaly otázku - Proč ta žena vlastně nosí dlouhou bílou zástěru, když samotný její oděv vypadá jak hadr na ruce.

Držela starý zápisník a tupě do něj zírala.

V ten moment bych se i vsadila, že v něm žena neměla napsanou ani čárku, prostě se jenom nechtěla dívat na všechny ty kreatury, jež celý den obsluhuje.