Všichni po chvíli vyli. Kluci vykopali hrob a pohřbili Johnyho. Začala jsem zase brečet. Holky mě chvíli utěšovaly, ale potom začaly také brečet. Každý řekl o Johnymu pár vět. Všichni jsme se shodli na tom, že nikdy neudělal nic zlého. Po chvíli jsem si uvědomila, že je to teť moje smečka. Co budu dělat? Najednou jsem si všimla, že Ashley sedí na pařezu a že není u pohřbu. Přišla jsem za ní a zeptala jsem se, co se děje. Ona jen koukala do země a po tváři ji tekly slzy a řekla: ,,Víš, ja nemám ráda pohřby. Já jsem nesmrtelná, a to doslova. Hybridy nic nezabije. Za těch 100 let jsem viděla umřít svoji rodinu a přátele." bylo mi ji líto. Musela toho hodně ztratit. Tenhle den nikdo nechtěl mluvit. Šla jsem tedy domu a vše jsem řekla mamce. Potom jsem chtěla jít do svého pokojea brečet. Ale najednou přiběhl Ťunťa a drkl do mě rypáčkem. Začla jsem ho hladit a hned se mi zlepšila nálada. Druhý den jsem přišla ke skále. Všichni tam byli. Porozhlédla jsem se. Všimla jsem si, že nikde není žádný úkryt před bouřkou. Napadlo mě, že by jsme mohli postavit nějaký ten úkryt ze dřeva.
ČTEŠ
Vlčí měsíc
AléatoireJmenuji se Karina. Bydlím s mamkou v chatě u lesa. Můj táta umřel na rakovinu. A aby toho nebylo málo, mám pocit že nejsem normální. V hlavě slyším nějaké hlasy které mě lákají do lesa... Každá kapitola má rovných 200 slov
