Můj učitel [DOKONČENO]

Šťasné a veselé! 1.část

Po třech měsících
Sníh padal poslední týden skoro nepřetržitě. Vznikaly dopravní zácpy a mnoho lidí se nemohlo dostat ven z domů. Meteorologové neměli dobrou zprávu: situace bude stejná i o Štědrý den. (pozn. autorky: Jména postav i město -u něhož jsem neuvedla přesný název, ale pravděpodobně je to New York- kde žijí jsou americká, ale rozhodla jsem, že v mém příběhu budou slavit Vánoce po našem, takže dárky si dávají už 24.prosince. Doufám, že vám to moc nevadí, ale myslím, že do příběhu to nijak nezasahuje.)

Všechny školy, včetně našeho gymplu, jsou zavřeny, což je samozřejmě dobrá zpráva, ale pro mě to znamenalo, že prakticky do konce této 'sněhové katastrofy' (jak tomu ráda říkala média) se neuvidím s nejpříjemnějším členem učitelského sboru, kterého jsem potkala.

Doufala jsem, že když máme tyto prodloužené vánoční prázdniny, můžeme alespoň chodit s Chriss a Davem do města a na party, ale ta kvanta sněhu, která se na nás valí, tyto plány udělala neuskutečnitelnými. Takže jenom sedím doma a lituji se. Naštěstí se hasičům nějak podařilo zachránit elektrické dráty, takže si s Chriss, Davem a Adamem můžu, když už nic jiného, psát a volat.

Moje mladší sestra Charlotte, která chodí na internátní školu ve Springfieldu, se mnou momentálně sdílí pokoj, protože přijela na víkend domů, ale kvůli sněhu se nemůže vrátit do školy. Char je možná trochu víc hyperaktivní a akční než je zdrávo, ale celá rodina miluje, když přijede, protože s ní je každý den radostnější. I když po týdnu v jednom pokoji s tímhle ďáblíkem se cítím vyšťavená a nejradši bych spala aspoň do desíti ráno, ale bohužel je Charlotte ranní ptáče.

Dneska mě probudila už v sedm, ale tentokrát jsem jí to odpustila, protože je Štědrý den a sama cítím jakousi vánoční euforii. S ďábelským úsměvem jsem vtrhla Ashovi do pokoje a zahulákala na něj, protože jsem měla pocit, že by jinak do oběda nevstal. Vzala jsem si na hlavu červenou santovskou čepičku s bambulkou a celou cestu do kuchyně si zpívala koledy. Všichni se na mě dívali s unaveným a krapet naštvaným pohledem, jen Charlotte se ke mně s úsměvem od ucha k uchu přidala.

Ani pohled ven z okna mě nemohl rozhodit, spíš naopak: i přes zprávu meteorologů se bouře začínala uklidňovat a sněhové pluhy pomalu zase získávaly kontrolu, takže po silnici projíždělo pár šťastlivců, kteří se nejspíš hnali dokoupit na poslední chvíli dárky.

K snídani jsem udělala vafle, i když je já sama ráda nemám, ale celá moje rodina je miluje, zvlášť s mojí speciální tvarohovo-jahodovou omáčkou. To už se na mě Ash díval, jako by mi totálně přeskočilo, ale bez komentáře si vzal hned tři vafle najednou.

Uslyšeli jsme telefon z chodby, takže ho mamka běžela zvednout a Charlotte nám mezitím vyprávěla o jejích minulých Vánocích, které strávila na internátě. Měli tam opravdu zvláštní pravidla, která povolovala navštívit rodinu jen na týden v každém semestru, ale Vánoce vždy museli být ve škole. Proto byla tak šťastná, že tu s námi mohla být. Jenže pohled do mamčiný tváře, když se vracela, mi napověděl, že to tak nebude.
Čišel z ní vztek a smutek a mě hned došlo kdo volal.
"Charlotte," obrátila se na mou sestru odevzdaně. "Volala ředitelka školy. Silnice jsou už víceméně průjezdný a ty se máš ještě dneska vrátit."
Poslední slova jsem už téměř neslyšela, protože Char hlasitě práskla talířem a vztekle odkráčela z jídelny. Chtěla jsem se za ní rozběhnout, ale mamka mě zastavila. "Promluvím si s ní," prohlásila pevně a odběhla za Charlotte.
S povzdechem jsem se svezla na židli a upřeným pohledem propalovala Charlottino prázdné místo. Moje sestra svou školu miluje, má tam plno kamarádů, učí se velmi dobře a její učitelé jsou podle jejích slov 'úpe zabijácký'. Ale nás miluje a níčí ji, že s námi tráví tak málo času, stejně jako nás.   Koneckonců, je jí teprve jedenáct a já jsem si svou malou sestřičku zrovna moc neužila.

Taťka taky beze slova zmizel, nejpíš si šel zakouřit, což dělá opravdu jen výjimečně, když je napjatý nebo naštvaný.
Ash se na mě podíval stejným pohledem, jako jsem se na něj musela dívat já, tedy téměř zmučeně, stejně jako vypadá štěně, když mu vynadáte. Přesně tak jsem se cítila.
Vstala jsem a zezadu Ashe objala kolem krku a zabořila si tvář do jeho stejně špinavě blonďatých vlasů jako mám já. Ne že bych často projevovala lásku ke svému bratrovi, spíš naopak, ale v tuhle chvíli jsme byli za jedno. Ashovi je dvacet a správně by měl být na vysoké, ale já jsem ho přemluvila, protože jsem nechtěla být v domě sama. Vím, že je to ode mě sobecké, ale Ash by stejně na mě počkal sám od sebe. Neumí se učit, takže chce jít na stejnou vysokou jako já, abychom mohli spolupracovat, což samozřejmě neřekl našim.

Asi po hodině společného dívání na televizi s mým bratrem jsem to už nevydržela a došla ke dveřím svého pokoje, opatrně je pootevřela a překvapeně se dívala na zmatek, který tam panoval. Charlotte se slzami v očích a divokým výrazem vytrvale cpala věci do svého kufru a ignorovala zoufalou mamku, která jí cosi říkala. Potichu jsem ty dveře zase zavřela a přidala se k Ashovi, který s prázným pohledem usínal u Mrazíka.

******************************
No, trošku jsem se rozepsala, což uvidíte sami, takže jsem tuto část rozdělila na dvě, zhruba stejně dlouhé. :D Doufám, že se vám dnešní speciální vánoční kapitolka zatím líbí ;)