Wrong way |Slow Updates|

Útěk

Děkuji  natalii_D za krásný Cover ke knížce Right way

Rozhlíží se kolem sebe a nakonec se dívá do malého okýnka, které je ve dveřích. Mířil si to přímo  ke mě. Sledoval mě jak jsem doslova zdrogovaná jedem Kanimy. Zaměřuje se na jehlu, kterou mám zapíchnutou do žíly a bezbolestně jo vyndává. Tahá z kapsy úplně stejný pytlík s čirou tekutinou. Není to jed Kanimy ale obsah vypadá naprosto stejně. Vyměňuje sáčky a ten s jedem Kanimy si dává do kapsy. Jehlu mi chce znovu bodnout do žíly. Jed Kanimy pořád funguje ale mímy prsty hnout můžu. Pomalu se ho dotýkám.

Celé tohle nadpřirozeno..byl do něj zapletený už od samého začátku co se narodil. Je to ochránce jako tenkrát Ann. Chodím v jeho stopách minulosti a pronásleduji ho. Cestuji jeho pamětí až dojdu k poslední vzpomínce. Je na les kde jsem poznala spojence. Kde jsem poznala jeho.

Pouštím naše sevření.

 "Ty js..." nenechá mě ani domluvit.

 "Nic neříkej. Snaž se napodobit, že jsi omámená. Až bude ta správná chvíle kývnu na tebe. Udělej cokoliv aby jsi se dostala ven." řekl"Musíš mě zranit." dopovědel. 

"Počkat cože?! Proč?! Jsi můj spojenec!" Teda aspoň to tak vypadá. 

Nemohla jsem uvěřit tomu co řekl.

 "Prostě to udělej!"

 "Tak dobře. Ale chci vědět tvoje jméno."

 "Lukas."

 Když vyslovoval jeho jméno díval se mi do očí. Já upřeně sledovala ty jeho hluboce krásné modré oči. Viděla jsem v nich laskavost a upřímnost. 

Jeho oči se proměnily byly naprosto stejné jako má Ann. Z těchhle nevyzařovala laskavost a upřímnost ale naopak bojovnost a odhodlání. Změnil je zpátky na ty krásné, oceánově-modré, v kterých se odráželi střípky naší společné budoucnosti.

Pomalu mi bodl jehlu do žíly. Trochu to bolelo ale s vědomím že mi to pomůže se vzpamatovat jsem na to nemyslela. Do krve mi začala proudit neznámá tekutina. Všechno upravil do posledních detailů aby nic nešlo poznat a jistě odešel. Poslední slova co řekl zašeptal.

 "Nic neříkej jednoduché jako facka." otevřel dveře a vyběhl ven.

 Jed Kanimy přestal působit a já jsem byla schopná se zvednout a utéct ale čekala jsem. Něco mi říkalo, že mu mám věřit ale nemohla jsem. Přece jen nepřidáte nového člena do smečky, když o něm nic nevíte. Ale stejně jsem pořád nechápala jedno. Proč riskuje jeho život? Nikdo by neriskoval svůj život kvůli ničemu nebo někomu jinému. Bylo na něm taky něco zvláštního. U jiných jsem to necítila.

 Dovnitř vešel tajemný muž, kterého jsem již viděla. Hned za ním ho následoval Lukas. Dělala jsem přesně to co po mě chtěl. Předstírala jsem že se nemůžu ani hnout.

 "Zvedněte ji." 

Přikázal Lukasovi a muži který stál vedle něho. 

"Masone, Lukasi jděte!"  zařval na ně.

 Přišli ke mě a začali mě táhnout nahoru.

 Lukas na mě  nepatrně kývl a já věděla že je ten správný čas udeřit. Změnila jsem své oči. Mason napravo ode mě to schytal pěstí. Vůbec to nečekal a tak spadl na zem a držel se za tvář. A teď Lukas. Očekával úder ale já nemohla. Nemohla jsem ho jen tak praštit. Nebo jo? Nakonec slíbila jsem mu to. Vytasila jsem drápy a tvrdě ho zasáhla.  

-Tajemný muž jen sledoval jak to že se to stalo. Bylo mu divné že jsem váhala jestli Lukase udeřím a že jed přestal působit. Je mi to jedno vyhýbám se všem jeho ranám a tlačím na dveře jenže nejdou otevřít. "Jsi v pasti. Není cesty ven." otáčím se a opírám se zády o dveře. Snažím se soustřesit. Zvládnu to. Kvůli Derekovi a Lukasovi. Ukážu jim že jsem silná. Z pusy mi vycházejí slova. Nemůžu je udržet. Nekontroluju je.  Myslím že to ani slova nejsou. 

Kolem mě se objevuje něco jako  neviditelná aura. Jenom její náznak ale věřím si víc než kdy předtím. Vší silou vyrážím dveře z železných pevných pantů. Netušila jsem že tohle dokážu. Cítím že to ze mě vysálo trochu energie ale pořád je to teď pro mě nic. Nemohla jsem tam Lukase nechat. Říkal že ho mám zranit ale . Ale nic neříkal o tom jestli ho mám zachránit.. Vrátila jsem se zpátky a bojovala s NÍM.  Nečekala jsem že bude až tak dobrý. Pořád jsem měla navrch i když mi vyčerpával síly. Díky tomu co mi tam dal Lukas?

 Omráčila jsem ho rychlým úderem do  klíční kosti. Na papírek který jsem našla na málem nočním stolky  jsem napsala. "Mám rukojmí o nic se nepokoušejte. Přijdu sama." Dost odvážný ale co? Co mi udělají? Budu se bránit o tomhle přepadení jsem nevěděla a proto jsem ani nemohla bojovat. 

 Prohledala jsem jim kapsy a našla pár užitečných věcí. Každý z nich měl nůž ale stejně ho nepoužili. Proč? Jsem experiment který nemůžou poškodit? Pěkně hnusný.  

Jeden nůž jsem vzala a zabodla ho do zdi i s kusem papíru. Lukas na tom je hodně zle nebránil se a tak je to ještě horší.  Nejhorší je ale pořád to že jsem to zavinila já.  Zvedla jsem ho ze země a podpírala ho. Chvíli jsem s ním šla jenže pak jsem zakopla a my oba spadli. 

"Nech mě tady. Je to součástí plánu." "Seru ti na nějakej podělanej plán  já tě tady nenechám. Já taková nejsem." "Je to jedno ne? Nezáleží na mě. Záleží na tobě." řekl a podíval se mi hluboko do očí. "Co?! Je jedno že umřeš?! Ne mě to není jedno chápeš to?! Záleží na každém. Malé části tvoří tu velkou důležitou. Nenechám tě tady i kdyby jsi mě měl o to prosit."

 Pomalu usínal. Ne. Ne! To není dobrý. To vůbec není dobrý! Co mám dělat!Začínám pořádně panikařit! Musím toho nechat! Teď Hned! "Tak jo. Fajn. Nesmíš mi usnout jo? Prostě nesmíš. No tak neusínej!" 

Doufám že se tohle Derek nedozví.  Zhluboka dýchám. Dívám se Lukasovi do očí a pak ho líbám na rty. Jeho oči se doslova rozzářili. Otevřeli se dokořán a on mi teď věnuje všechnu jeho pozornost kterou měl. Snaží se udržet. Snaží se neusnout co nejvíc mu to jde. Proměňuji se a z posledních sil ho zvedám a nesu pryč... 

*************

Další kapitola!! Jej! :D Konečně jednou za sto let :D ale jinak to nejde :(  Takže oficiálně vám říkám že bude kapitola za 2. týdny :( Někdy třeba dřív ale moc s tím nepočítejte. Co si myslíte o Lukasovi? Mělo by se něco změnit? :D Napište mi Děkuju za Vote :)