Santa and elf // l.s. CZ

Part 2 | Hand job is important

Hi, guyz. Nevím, jestli si tato slova někdo čte, protože se k téhle vánoční povídce vrátit v létě je ostuda, ale ono když nejsou nápady, tak to nejde, tak doufám, že si stále budete užívat dobrodružství elfa Louise a Santy Harryho ;). Protože tito dva se opět po půl roce vrací!

Louis' POV

Bylo hezké opět vidět Santíka, jeho kudrnaté vlasy, které mu za ten rok povyrostly. Vypadal pořád božsky... pořád naivně.
Chyběl mi ten pocit, že jej můžu trápit, čímkoliv, jen když se jej letmo dotknu, cítím jeho husí kůži a to, že jej doháním k šílenství, dohání k šílenství i mě.

Další den jsem byl připravený před továrnou, v davu dalších elfů, kteří časně vyrazili do práce, jsem se ztrácel, což mě začalo v posledních chvílích vytáčet, ale než jsem vybuchl vzteky kvůli mému vzrůstu, brána do továrny se otevřela a já se snažil co nejdříve vstoupit dovnitř.
Hned, jak jsem vstoupil, porozhlédl jsem se po Santíkovi, jestli bych neměl štěstí a nezahlédl jej. Měl jsem šťastný den, stál u jednoho z hlavních elfů a prohlížel si s ním papíry na desce.
Vydal jsem se jeho směrem, a nasadil vážný skřítkovský pohled, který se chystal požádat svého nadřízeného o radu.

"Clausi juniore?" zašeptal jsem a čekal na jeho reakci.

"Oh, omlouvám se, musím pomoci," omluvil se elfovi, který mu stál po boku a přešel ke mně, "Co potřebuješ?" usmál se.

"Problémy s perníkovou chaloupkou," snad jsem mu tím naznačil, co jsem chtěl naznačit.

Jen slabě kývl a vyrazil směrem k chaloupce. 

Hned, jak otevřel dveře, přitiskl jsem se k němu a věnoval mu pár vlhkých polibků. Potom jsem ale bez jakýchkoliv zastávek putoval k jeho kalhotám, kde jsem zahlédl menší bouli.

"Ale, ale, Harolde, to jsme tvrdí jen po pár polibcích, měl by ses začít kontrolovat." zašeptal jsem mu a začal jej přes kalhoty hladit.

Bylo na něm vidět, že se brání tomu, aby mu unikl nějaký vzdech, ale já vždy dostanu, co chci. Rozepnul jsem jeho kalhoty a dostal se přímo k němu, hned jsem začal rukou pohybovat po celé jeho délce.  Zavzdychal. Povedlo se mi to.

"Už budu," zavzdychal těžce po pár minutách, ale to jsem mu nedovolil, zase jsem ho oblékl a stoupl jsem. 

"Nevím, jak se mi to vždycky povede, ale povede. 2:0, broučku," políbil jsem ho na rozloučenou a odešel. 

Proč ho vždycky v té chaloupce nechám tak vzrušeného?