První se omlouvám za neaktivitu u ostatních příběhů, vůbec nic nestíhám a tohle je jediný příběh, který mám předepsaný...
Tohle je už finální kapitola, ale počkejte si na epilog, ve kterým může pořád dojít k nějakému zvratu a na poděkování s vysvětlením, proč tenhle příběh byl takový, jaký byl :)
Budu ráda za vaše názory na celý tenhle příběh, na tuhle kapitolu a všechno, na co si vzpomenete
Bigant: Promiň za ten včerejšek
Lonelygirl: To je v pohodě
Bigant: Ale vše, co jsem řekl, jsem myslel vážně
Bigant: Ale radši stačí, nebo bych udělal krok vpřed
Lonelygirl: Jo, máš pravdu
Bigant: A to by si nechtěla
Lonelygirl: Zase máš pravdu
Bigant: O tom jsem nepochyboval
Lonelygirl: Dneska ti to výjimečně jde
Bigant: Ale ačkoliv o tebe nechci přijít, tenhle obrovský krok zpět mi nevyhovuje a nejsem si jistý, jestli to takhle vydržím, když vím, jaký to bylo předtím
Lonelygirl: Mně zase nevyhovuje krok dopředu, protože je to až příliš sladký... Budeme muset najít jakýsi kompromis
Bigant: Doteď ti to vyhovovalo
Lonelygirl: Jo, ale pak jsem si uvědomila, že nevyhovuje
Bigant: Co se stalo?
Lonelygirl: Nemám tušení, prostě mi to začalo být nepříjemný
Bigant: A tohle je ti příjemnější?
Lonelygirl: Kupodivu jo
Bigant: Oprav mě, pokud se mílím, ale nevzdálili jsme se?
Lonelygirl: Vzdálili... Ale ne tolik, aby mi to bylo nepříjemný víc, než to předtím
Bigant: Protože si nejsem jistý, jestli by nebylo lepší si dát několika denní pauzu od sebe
Lonelygirl: Proč přesně si to myslíš?
Bigant: Protože tě mám rád a tvářit se, že ne, nezvládám, ještě ne. Možná by bylo lepší se znovu rozdělit, nepsat si a potom bychom začali znovu, od začátku
Lonelygirl: Já tě mám raky ráda, a nebudu tvrdit, že ne, když jo. Jen prostě to, kde jsme byli, mi bylo nepříjemný, protože to vypadalo, jako víc, než mít rád, pokud mě chápeš. A mě takovýhle věci nepříjemný jsou
Bigant: I mě to někdy tak přišlo, ale oba jsme věděli, že to víc není. Měli jsme se rádi a věděli jsme jak moc, proto to bylo tak krásný... Koukat se, jak se to hroutí, na to se připravený být necítím
Lonelygirl: A nemyslíš si, že tím, že přestaneme psát úplně, se to nezachrání? To se zhroutí mnohem rychleji, než teď - alespoň jak si to ty myslíš. Já jen.. prostě mi nevyhovuje to, jak moc romanticky jsme zněli, protože to proste bylo za jakousi pomyslnou hranicí, kterou abych viděla, potřebovala jsem odstup. Protože pak to vypadá, že takováhle bych mohla být ke komukoliv, jenže já nechci být otevřená a chovat se tak sladce ke každému a dát lidem signál, že mi nevadí, když se tak chovají ke mě. Protože je mi to nepříjemný a vždy bylo, jen jsem si neuvědomila, že my už jsme cosi takovýho překročili a teď , když to vím, nemůžu se zbavit toho pocitu pokaždý, když se k té hranici byť jen přiblížíme
Bigant: Já se tak choval jen k tobě a necítil potřebu se tak chovat k ostatním, jen mám pocit, že tohle nejsme my. My jsme byli doteď, ne všichni, jen já a ty. Nemusíš se otvírat každému, ale na tomhle přátelství funguje...
Bigant: Doteď jsme byli šťastný a vím, že i ty si byla. Byli jsme si blíž a to mi hrozně chybí, není v mých silách na to zapomenout.
Lonelygirl: Já mám sice kamarády, mám skvělý kamarády, ale není nikdo, kdo by o mě věděl cokoliv a komu bych se otevřela. A děsí mě to, že bych se měla někomu otevřít, protože já nechci, aby někdo věděl, kdo doopravdy jsem. Děsí mě představa, že někdo krom mě ví jakýkoliv detail o mě. A já se nechci otvírat, nemůžu to udělat, protože mě to ničí. A u nás hrozilo, že se otevřu, stačí tenhle moment upřímnosti, který máme a mě to bolí, protože já se běžně neotvírám a teď jo a ničí mě to, ať to zní jakkoliv zle.
Lonelygirl: Já nechci ani zapomenout, protože tě mám ráda a psaní s tebou je skvělý, jen prostě bylo příliš osobní a to prostě bylo něco, co po uvědomění si, že to tak je, mi strašně nevyhovuje
Bigant: Nikdy, nikdy jsem ti nechtěl nijak ublížit a cokoliv mi budeš moct vždycky říct, zůstane to jen mezi námi... Nechtěl jsem, aby ses kvůli mně cítila tak, jak se teď cítíš a mrzí mě to
Lonelygirl: Tak jsem to nemyslela, já jen potřebuju, abys mě pochopil. Jsem ráda za tu upřímnost, kterou teď mezi sebou řešíme, jen potřebuju, abys věděl, co mě dohnalo ke kroku zpátky... mrzí mě, že ti to nevyhovuje a chápu to, ale musíš pochopit i ty mě
Bigant: Já tě chápu, ale ten krok zpět udělat nedokážu
Lonelygirl: já asi nedokážu udělat ten dopředu... Asi by fakt bylo nejlepší to na pár dní nechat, říkám to nerada, protože tě mám ráda a mrzí mě to, ale nevidím jiný řešení a jakýsi jiný kompromis
Bigant: Nejhorší je, že už teď cítím, jak mi chybíš
Lonelygirl: Nápodobně
Bigant: Ty to psát nemusíš, když to tak není
Lonelygirl: Ale chci, protože to je pravda... Mrzí mě, že jsem všechno tohle pokazila
Bigant: Ty si nic nepokazila
Lonelygirl: Ale jo, všechno jsem pokazila, celý ten čas, kdy jsme něco budovali a já to zfoukla jako domeček z karet
Bigant: To já jsem ten, kdo nedokáže udělat krok zpět
Lonelygirl: A já jsem ta, kdo chce, abychom ho udělali, ačkoliv k tomu v podstatě není žádný důvod
Bigant: Ahoj...
Lonelygirl: Vážně to chceš ukončit takhle? Nechci, abys byl smutný
Bigant: Já to nechci ukončit..
Lonelygirl: Já taky ne
Bigant: Jsem já slepý, nebo ani ty nevidíš jiné řešení?
Lonelygirl: Asi jsme slepý oba dva
Bigant: Ale to není konec navždy, ne?
Lonelygirl: Já doufám, že ne
Bigant: Tak... asi... Ahoj?
Lonelygirl: Mám tě ráda...
Bigant: I já tebe, krásko...
![](https://img.wattpad.com/cover/57201024-288-k330459.jpg)
ČTEŠ
Funny [Ashton Irwin texting CZ]
FanfictionBigant: I would really love to try and fix you if you let me. Lonelygirl: I can't be fixed. Bigant: Then we can be broken together Život není taková pohádka, jak jsem si myslela. A možná právě proto mě život strhával čím dál níž, nebyla jsem připra...