Byl šedý listopadový večer a náš hrdina seděl o samotě u svého krbu. Přemýšlel, co by mohl dneska večer podniknout. Zůstane doma? Ne, na to má příliš energie. Dá si skleničku nebo dvě, dobrého bourbou a půjde do postele? Ne, nechce skončit v posteli sám. Dneska večer ne. Půjde do jednoho z místních barů, nechce to mít přece daleko. To se zdá být přijatelné. Po ne příliš dlouhém rozjímání o tom, jaký plán by byl pro dnešní večer ten pravý, konečně vstane z hnědého koženého křesla po dědečkovi a odejde do koupelny. Upraví si mahagonové věčně neposlušné vlasy a přejede si prsty po tvrdém strništi. Dokázal by se na svůj odraz v zrcadle dívat celé hodiny a přemýšlet o tom, zda náhodou netrpí rozdvojenou osobností. Je tady totiž ta část mysli, která mu nahání husí kůži když lituje sám sebe a pak ta druhá, se kterou by mu mohl celý svět ležet u nohou. Je dost težké je udržet uprostřed tak, aby jedna nepřevyšovala nad druhou. Dneska není čas na sebelítost. Dneska se jdeme trochu pobavit, ty jeden nechutně bohatý zmetku.
Dneska opět prší. Jako celý týden, co se Samantha přistěhovala. Začínala si myslet, že sem sebou přitáhla i druh nějaké kletby, která zahrňuje neustálý déšť. A to byl přesně ten důvod, proč byla téměř celý týden zavřená ve své nové ložnici. Nezaměstnaná, nenalíčená, neučesaná a ve vytahaném tričku po Oliverovi, který byl náhodou její ex přítel. Bylo pro ní těžké se odloučit od rodiny a velkého domu v Texasu, který byl stále plný lidí. Lidí, které tolik miluje, se kterými strávila celý život a sdílí s nimi všechny důležité vzpomínky. Místo toho, aby byla na společné večeři, která by začínala za čtvrt hodiny, trčí v bytě své stejně staré sestry Ashley někde v Minneapolis. To byl zase jednou nápad, Hopesová. V duchu peskuje samu sebe když se neochotně navléká do černých punčoch a šedých šatů. Dneska je totiž ten den, kdy slíbila své sestře, že si zajde s ní a pár známýma povyrazit do víru velkoměsta. Bude to zábava. Dáš si maximálně dva drinky a půješ opět do své lítosti hodné postele, která ne tebe bude zcela jistě čekat na svém místě. Uklidňuje se v taxíku cestou na místo, které ani nezná, s lidma, který nikdy neviděla a bez sestry, která je bůh ví kde. Já jí ukážu. Se mnou si zahrávat nebude.
"Haló? "
"Nezkoušej na mě to své sladké haló. Kde sakra vězíš?"
"Oh ano. Ten společný večer. Poslyš, mrzí mě to Sam, ale dneska večer se mi to vážně nehodí. Vynahradím ti to, slibuju."
"Co tím myslíš, že se ti to ne-" Prohlídne si šokovaně mobil, který pípá jako o život. Ona to položila. Ta mrcha. Zdá se, že dneska je v tom sama za sebe.
Celý večer sedí na okraji boxu a nezaujatě poslouchá history, které zažili všichni ostatní, kromě ní. Cítí se jako páté kolo u vozu a to už je u čtvrtého drinku a ani na okamžik se neuvolnila. Rozhlíží se kolem, kde všude visí plakáty a oznámení o okolních akcích a koncertech. Nic zajímavé až na jeden, kde stojí, že shání výpomoc. To by mohla být její šance. Žádný zázrak, ale i ty největší hvězdy nějak začínali, no ne? Hrdě vystoupí k baru a snaží se mít ten nejstřízlivější postoj vůbec. A možná, že by na barman mohla zkusit koketní chování, třeba by se za ní přimluvil.
"Ještě jeden drink?" Zvedne k ní pohled zatímco leští půllitr.
"Vlastně ne. " Založi si ruce na pult a stoupne si na špičky, I když už tak měří 176 centimetrů. "Měla bych zájem o práci. Už jsem dřív v baru pracovala. chybělo by málo a stala bych se zástupkyní manažera víte. Zanesla jsem vám sem životopis, v kterém mám i doporučení z bývalé práce." Samozřejmě, že všechno co říká, je lež, ale nějak zapůsobit musí a všichni ví, že šéfové si životopisy u takové práce jako je obsluha za barem nečtou.
"Je mi líto, já to tady na starost nemám."
"Jste si jistý, že byste se nemohl zeptat vašeho nadřízeného?" Zamává dlouhými řasami a pomalu si olízne smyslně plné rty.
"Všechny nové životopisy se dávají na dno asi metrové kopy papírů. Tady si ani nešktnete. "Omluvně pokrčí rameny a věnuje se dalšímu zákazníkovi. Vážně ji právě odmítl?
"Páni. Ve flirtování jste tedy opravdu třída" Poznamená cynicky s velmi hlubokým hlasem muž vedle ní, který se na ní ani neobtěžuje podívat.
"Nemohla jsem přeslechnout sarkazmus ve vaší větě." Natočí se jeho směrem a když spatří jeho tvář, není schopná ze sebe chvíli vydat žádný náznak života. Ale není přece teenager a tak se rychle vzpamatuje a sebavědomě zvedne bradu.
"Vážně? Byl tam?" Natočí kolena od pultu a tak před ní sedí v celé své kráse. Se smáčenými vlasy od deště takže vypadají tmavší, než jsou. A nelidsky modrýma očima.
"Zdá se, že jste dost promokl." Zhodnotí situaci když vidí, že i jeho světle modrá košile změnila barvu na tmavší.
"Ráda si prohlížíte mokré muže u skleničky Pinot noir?" Usměje se na ní a sedí si tam, jako by nebyl to nejkrásnější , co kdy viděla.
"Oh ale já nemám...Oh" Zadívá se na skleničku červeného před sebou."Dekuju.." Přihmouří oči a mezi krátkou pauzou čeká, že jí prozadí celé jméno.
"Brian. Jsem Brian. A vy?" Zvláštní, nepodal ji ani ruku.
"Samantha Hoopes. Těší mě."Usměje se a pozvedne skleničku na počest jejich setkání.
"Ještě jsem Vás tady neviděl. Jsem si jistý, že tak hrozné balící techniky bych nepřehlédnul. " Pobaveně se pousměje a usrkne ze své whisky.
"Jste snad inspektor přes flirt nebo co?"
"Vás jsem na skleničku dostal, nebo ne?" Pokrčí rameny jako by v tom byl nevinně a na tváři má svuj polo úsměv, se kterým by odrovnal zcela jistě půlku Minneapolis.
Celý večer si povídají bez toho, aniž by bylo chvíli ticho. Vypráví mu o tom, kde žila a jak se měla dobře do té doby, než přišla sem. Chtěla jenom zkusit nový život s novýma možnostma tak, jako její sestra, které se daří narozdíl od ní skvěle. Jak čas ubíhal, skleničky přibývali a ona začínala pociťovat, jakou moc červené víno má.
"Měla bych se vrátit."Zamumlala ospale a opírala se o barovou stoličku.
"Ke komu?"
"Mám tam kamarády. Tam." Vyhodí ruku do vzduchu a ukáže na prázdný box.
"Jasně. Kamarády k nezaplacení. Odvedu tě domů." Pomůže ji vyjít ven a opře ji o zeď."Počkej tady." Stoupne si na okraj chodníku a vyhlíží volné taxi. V záři pouličních lamp vypadá jako bůh. Možá je to tím alkoholem, ale nejraději by mu skočila přímo do náruče.
"Tak pojď." Zavede ji do auta a zahřejvá jí svým sakem. Teplo na ní působí pozitivně. Jako kdyby byla doma. U teplého krbu.
"Řekni mi adresu. Samanto? Slyšíš? Hej.." Zatřese jejím ramenem, ale zdá se, že tvrdě spí. "Kurva. To snad není Pravda." Dnešní večer si představoval jinak, než že bude dělat nalité holce chůvu.Musí ji sáhnout do kabelky a zjistit adresu jejího bytu. Připadá si jako úchylák.
"Jeďte." Poručí mu s adresou v ruce a v duchu se proklíná za to, že jí nabízel skleničku vína.
Před bytem se jí musí opět hrabat v kabelce aby otevřel dveře. Vevnitř, když ji drží v náručí, se příliš nerozhlíží a konečně ji položí na gauč. "Tak, už jsi doma." Položí si ruce vedle její hlavy a zírá jí s úsměvem do tváře. Všimne si, že pod make-upem schovává pihy a nechápe proč. Na ní jsou velmi atraktivní. "Briane.." Vydechne jeho jméno, ale neotevře oči. Obepne mu ruce kolem krku a vrhne se hladově na rty. Je si jistý tím, že neví, co dělá, ale to její nevědění je dost příjemné a tak se tomu oddává až do té chvíle, než ji sundá punčochy. Nemůže to udělat. Ne když je ve stavu,kdy by si na něj ani nevzpomněla. A po tom on touží, být nezapomenutelný. "Promiň. Nemůžu." Stoupne si, zapne si pásek a je na odchodu. Je to sice občas hajzl, ale opilé holky? No tak. Nějaká soudnost.
