Dvě osudové lásky

1. Ne, vůbec nemám nudný život

Probouzím se jako každý jiný den. Chvíli přemýšlím nad snem, co se mi dnes v noci zdál, byl dosti bláznivý a  vtipný než aby to mohla být v budoucnu někdy pravda. Můj mozek si krok za krokem začíná vzpomínat a skládá tak dílky které do sebe pomalu zapadají, a vybavím si tak celý sen od začátku až do konce.

Byl tam jeden kluk, asi o půlku hlavy vyšší než já a měl tmavé vlasy. Byl to prostě normální kamarád až do chvíle, kdy se mě pokusil políbit, protože právě ten v okamžik tam přišel kluk číslo dva, se zlatavými vlasy a asi tak stejně vysoký jako ten první. Bylo hezké na chvíli pozorovat že se o mě kluci perou, to totiž nepatří do mé rutiny. Samozřejmě že o mě občas projeví zájem, jenže já jsem natolik divná že mi prostě nepřijde jako ten pravý a tak ho odmítnu.

Je to úžasný pocit, když vím že mám dva měsíce abych si mohla užívat zase život naplno, než začne škola. Jediné co mi chybí jsou tak mé kamarádky. Ne, že by mi škola nešla, to naopak jsem taková chytrá od přírody a co je ještě lepší, hodně dobře si rozumím se zvířaty a jsem na prakticky všechny činnosti dost talentovaná. Pokud tedy nebudeme počítat housle, protože zvuk který vydávají když hraji, se dá snadno přirovnat k vrzání dlouho nenamazaných dveří. 

Na mém nočním stolu leží kniha Johna Greena, kterou už mám jakžtakž přečtenou, jsem poměrně velký blázen do knih, hlavně co se týká románů dvou zamilovaných párů. Kéž by můj život byl taky sepsán nějakým skvělým spisovatelem a můj konec by byl šťastný, a spolu s mým princem bychom žili šťastně až do smrti. ,,Ano, máš překrásné sny Nikol" řeknu si jen tak sama pro sebe a konečně vstanu z postele pravou nohou na zem. 

A takhle..., takhle začíná každý den mého nudného života, vím jistě že postrádám dobrodružství a nějaké to velké vzrůšo. ,,Přestaň na to myslet, jinak přijdeš pozdě Nik" ano asi trpím samomluvou, další důvod k mé divnosti. Po několika minutách myšlení o mé pohádkové budoucnosti se konečně dojdu obléknout. Moje nejlepší kamarádka, s kterou jsem naštěstí i na pokoji se konečně usmyslela probudit. ,,Myslím že nechceš přijít pozdě Wendy" řeknu jí, protože tohle na ní vždy zabírá. 

Hned vyběhne z postele, oblékne si to první co uvidí v šuplíku a doběhne do koupelny, se tak nějak celá připravit na další (nudný) den. Ale vlastně jsem se mýlila, protože to co se stane dál, tak s tím jsem vůbec nepočítala...

Ve škole se povídá leccos, a dnes je na jídelníčku školních drben téma ,,Hele, viděli jste ty nový kluky co jsem přišli?" celkem se divím, protože se nestává že by někdo skoro v půlce semestru nastoupil na střední. Všechny holky je popisují jako ,,sladké" a ,,úžasné, kluky jejich snů" no uvidíme já těmhle školním žvástům radši moc nevěřím. 

Bohužel jsem tomu tentokrát alespoň trochu věřit mohla, protože s těmi ,,kluky snů" to ani trochu nepřehnali. Říkám si že to není možné, je to jenom shoda okolností a když už tak hodně šílená. Hádejte komu se asi tak podobají..., ano, správně, jsou to kopie těch kluků které jsem měla dnes ve snu a nebo spíš naopak, kluci ve snu jsou kopie těchto.

Myslím si že tohle je nějaké znamení. Vidíš to, teď máš šanci Nik, tohle je tvůj osud, zase trpím samomluvou, ale naštěstí jen v mé hlavě. 

Profesor vejde do třídy, také s tou úžasnou novinu a hned nám ty nové kluky představí. ,,Milý studenti, rád bych vám teď představil vaše nové kolegy Christiana Prescotta a Charlieho Averyho. Takže pánové, nechtěli byste se nám tady představit?" zeptá se profesor a já jsem pořád hypnotizovaná Christianem a zároveň Charliem. 

S představováním jako první začne Charlie. ,,Takže já jsem Charlie Avery, přestěhoval jsem se sem ze Seattlu, protože táta tu dostal povýšení v práci. Mám rád basket a za tu dobu co jsem byl v Seattlu jsem patřil o do týmu, s kterým jsme dost vyhrávali. Zatím nemám vůbec jasno, co budu dělat až dokončím školu. A to je vše, co bych vám tak mohl říct" no moc se teda nepředvedl řeknu si, zatím co se už chystá k řeči druhý, Christian. 

,,Já jsem Christian a jsem z Wyomingu" páni je ze stejného státu jako já. Nevím co mě to napadne ale přihlásím se. ,,Ano paní Gardnerová?" vyvolá mě profesor ,,Odkud si přesně?" zeptám se ho. ,,Z Jacksonu" odpoví a já se opět nestačím divit, stejně jako já, OK. Zbytek jeho představení už úplně ignoruji, protože myslím na něco úplně jiného. 

Dnešní školní den skončí, tak rychle že si ani neuvědomuji že jsme nějakou školu dnes měli. Jdu na pokoj, kde by podle všeho už měla být Wendy. Jenže v tom někdo zakřičí moje jméno ,,Nikool" a já se instinktivně otočím a uvidím tam Christiana Prescotta. Co má dělat? Absolutně nevím. ,,Christiane, co chceš?" zeptám se ho, protože si myslím že jsem poslední člověk, s kterým by měl chuť návazat komunikaci. 

,,Chtěl jsem jenom, jestli by si mi nenapsala věci co potřebuji ohledně studia, zeptal jsem profesora a ten řekl že mám jít za tebou. Jsi prý chytrá a všechno víš, všechno znáš." čeká co mu na to řeknu. ,,Jo dobře, co přesně to bude?" zeptám se ho. ,,Všechno" odpoví mi. ,,Dobře, tak to bude trochu na delší dobu, ale pojď" pozvu ho na pokoj kde je Wendy. 

Seznámím Christiana s Wendy a pokračuji dál, ve vysvětlování co a jak. Christian se na mě celou dobu dívá, jako by ho to co říkám ani nezajímalo, ale stejně se snažím pokračovat dál. Jenže potom už není co vyprávět. ,,Takže to je vše, dobře?" zeptám se ho, chvíli je jen ticho a pak jak kdyby se probudil ,,Jo, dobře díky Nikol" řekne a odejde.

 ,,Páni ty válíš Nikol, viděla jsi jak se na tebe celou dobu díval?" zeptá se mě Wendy, moje osobní expertka na vztahy. ,,Zkoušela jsem si toho nevšímat" odpovím a dělám jakože nic. ,,Jo, jasně, řeknu to asi takhle. Jak dlouho ještě budeš čekat na toho pravého?" zeptá se mě a těší se na odpověď, která ji určitě šokuje. ,,Myslím že už nemusím" odpovím a Wendy přesně ví, co tím myslím.