"Ch-chanyeol?"
No tak. To dáš.
"No.. Jak bych to měl říct?" Jak to mám říct?
"J-já.. T-ty.. Co se snažíš říct?!" Vážně mu to nedochází?
Zvednu svůj pohled od stolu a podívám se na něho.
"MÁM TĚ RÁD!" Vykřiknu bez jakéhokoliv rozmyšlení. Vjel do mě vztek, ani nevím proč. Už mu to došlo?
Osoba sedící předemnou, otočená ke mě záda se pomalu otáčí. Naše pohledy se střetnou a já si uvědomím, co jsem vlastně řekl. Jeho překvapený výraz mě o tom ještě víc potvrdí.
Já idiot. Povzdychnu si a s rudou tváři zase upírám zrak na stůl u kterého sedím.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Jednou jsem měl člověka, kterého jsem hluboce miloval.
Byl opravdu vzácný. I teď cítím, jak vzácný byl.
Ale. Já si to neuvědomoval, když byl ještě vedle mě.
Vybavuje se mi to.
"MÁM TĚ RÁD!"
Vážně jsem se mu takhle vyznal? Povzdychnu si.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Kde může být? Náhlédnu do kuchyně.
Mám tě.
"Chanyeol.." Promluvím, když vejdu do kuchyně. Jeho výraz nevypadá moc nadšeně, když mě vidí. Proč vypadáš tak zničeně, když mě vidíš?
"Baek..Jdi pryč."
"Co?" Vypadne ze mě. Proč tak vypadáš..
"Prostě vypadni."
Bolí to. Bez dalších jakýhkoliv slov odejdu.
~~~~
Proč mi to nezvedá?
Po kolikáte už mu dneska volám? Po sedmé?
Ahhh!
~~~~
"Hej, Channy!"
"Baek! Řekl jsem ti jdi pryč!"
Co se to děje? Proč si takový?
Proč jsme oba tací?
Osoba předemnou se zvedla a někam odchází.
'Kam jdeš?!" Tahle otázka mi hned proběhla hlavou. Mám ji na jazyku, ale nedokážu ji vyslovit.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Myslel jsem, že štěstí očekává nás oba, ale....
Osud řekl něco jiného.
Autonehoda...
Myslel jsem si, že to nemůže být pravda.
Že mě opustil v tom jednom okamžiku kvůli té nehodě.
Poté, co jsem se vrátil domů, jsem šel do jeho pokoje.
Tak moc to bolelo. Na jeho stole. Ležel tam jeho deník.
Opatrně jsem ho vzal a začal číst napsaný obsah v něm.
Všechno, co tam bylo napsáno... Bylo o mě.
"Omlouvám se.
Čestně. Ten koho miluju jsi ty. Myslím to vážně. Nicméně, je mi líto.
Vím, že jsem ti udělal mizerně. Vím to.
Objevuješ se v mé mysli už od té chvíle, co jsem tě prvně spatřil. Mám ten okamžik pořád před očima. Nedokážu na něj zapomenout.
Mám tě moc rád. Opravdu moc."
Chci mu to říct. Že ho moc miluju. Znovu.
Ale nemám žádnou šanci.
Brečel jsem a brečel, až jsem byl tak unavený, že jsem usnul.
Ráno.
Když jsem se probral a otevřel oči.. Stal se zázrak.
Spí po mém boku.
Jeho tělo bylo teplé jako předtím. Tak příjemné teplo.
Je opravdu naživu.
Ne.... Čas se vrací zpátky. Vrací nás zpět na ten den.
Tak co to bylo? Noční můra nebo to byl vánoční zázrak?
I když jsem byl prvně šokován, líbilo se mi to.
Strávit další den s ním.
Držet se za ruce a chůze po ulic, říkání si těch slov. Ještě jednou,
Vytáčím jeho číslo.
"Zlato, to jsem já. Pojďme zítra společně hrát. Líbilo se mi to."
I když jsem byl šťastný, měl jsem stále obavy.
Protože šas nejde zastavit, pokračuje dál.
Pokud čas nehody dorazí, on znovu opustí tento svět, znovu opustí mě, že?
"Nemáš někoho jiného kromě mě?" Koukám na jeho. Usmívá se.
"Ne, Mám jen tebe."
Bylo by možné změnit osud?
