Stay with me (DOKONČENO)

Druhá šance?

„Já už v našem vztahu nevidím nic dobrého. Vždyť se jen hádáme. Nemá to šanci" řekne slabě a i přes její potoky slz, které ji tečou z očí. „Ale život není pohádka Liv. Bohužel máme v našem vztahu překážky. Ale no a co? Jsme na to dva. Mi to zvládnem" říkám ji a ona pozorně naslouchá „ale já už nechci. Nechci to prožívat celé znovu" řekne tiše.

„Nebudeš. Okey? Teď už všechno bude jenom dobré. Nic zlé už prožívat nebudeš. Slibuju." říkám jí pomalu „to mi říkali i jak umřeli mí rodiče" zavzlyká a já si ji opatrně přisunu k objetí „už tě nikdy, nikdy nenechám prožít nic zlého" šeptám jí a její pláč utichá.

„Už nikdy. Má honey" šeptám jí a hladím jí po zádech. Svou hlavu si opřu o její a na chvilku zavřu oči. Asi po 5 minutách zvolám její jméno, ale nic neodpovídá. Trošku si jí odtáhnu a všimnu si, že usnula. Usměju se nad její dokonalostí a opatrně ji pokládám na postel, přikreju jí, políbím jí na čelo a opouštím její pokoj. Zachytím doktora a zeptmá se kdy Liv pustí domů.

„No zítra si jí tady necháme na vyšetření a jestli testy a všechno bude správně tak pozítří by mohla jít domů." řekne mi „děkuju" pousměju se a on zas odkráčí pryč. U automatu na kafe si všimnu, že tam stojí Laura. Dojdu k ní. „Co tě to k sakru napadlo" vyjekne po mě „Klid. Prostě jsem žárlil neudržel jsem se. Jsem vůl" opřu se o automat „ano to jsi" přikývne Laura „chce se rozejít" šeptnu zničeně „a divíš se jí?" vytáhne si kafe z automatu „popravdě? Ne nedivím se jí. Ale my musíme být spolu. To ani nijak nejde." šeptnu a v očích se mi zase vytváří slzy.

„Nedokážu si bez ní představit svůj život" řeknu a na konci se můj hlas zlomí. Laura kelímek s kávou dá na plastovou židličku a obejme mě. Ano to teď potřebuju. Pořádně jí stisknu a mé slzy se pomalu zastavují „hele. Vím, že to nechceš slyšet, ale i kdyby si Liv vybrala život bez tebe. Musíš se s tím smířit. Má na to právo. I po tom co jsi ji všechno provedl" řekne, když se odtáhne. Já vím Laura má naprostou pravdu

ZÍTRA
Po škole se hned vydám za Liv. Dojdu do jejího pokoje, ale postel je prázdná. Kruci kde je?! Otočím se a tam sedí Liv na vozíčku a u ní je sestřička. Pozdravím sestřičku a potom i Liv „ahoj princezno" usměju se na ní a ona se jen mírně pousměje. Liv se přemístí u vozíčku na postel a potom sestřička i s vozíčkem odchází.

„Jak ti je?" optám se jí „už dobře" mírně přikývne „přemýšlela jsem o nás" řekne najednou a já zbystřím. „Dám ti druhou šanci" zašeptá a já se do široka usměju „ale má to jedno pravidlo" poukáže s ukazováčkem na mě „jo samozřejmě" přikývnu „Miluj mě a už nikdy nenechej abych měla pochyby o našem vztahu" v jejích očích poznám opět slzy. „Miluju tě" vydechnu a v zápětí jsem na jejich rtech.