Rozpolcená

Rozhodnutí

Odrazy. Odrazy všude kolem nás. Odrazy tváří, mladých i starých, odrazy postav, malých i velkých a odrazy duše. Podle nich poznáte psychiku dané postavy, buď normální a neporušenou nebo porušenou... Rozpolcenou. Tak to jsem já, malá rozpolcená dušička ve velkém světě, plném velkých a cizích věcí.

Připadám si opravdu jiná než dřív. Nevím, jestli si to jen nenamlouvám, abych se duševně nezhroutila, ale i podle reakcí jiných na mou přítomnost se dá usoudit, že si to asi nenalhávám. Když jsem se před rokem vrátila, byl to hrozný pocit. Ještě teď si pamatuju to šílené bolestivé spalování, jak si má podstata a mé tělo zoufale chtěli uchovat podobu, na kterou byli zvyklí. Drásalo mě to, jak zvenku, tak uvnitř. Do svého pokoje jsem se zhmotnila před ránem ve svém stříbrném elfském plášti, i na to si ještě živě vzpomínám. Do teď cítím tu prázdnotu duše, temnotu mého vlastního, dříve tak známého pokoje a bolest, která mi vehnala slzy do očí. Nekřičela jsem, jen jsem se pomalu svezla na dřevěná prkna mého pokoje a zůstala tak do rána, kdy mě má matka takto našla a bez řečí nechala doma. Nemusela jsem do školy, protože jsem jí připadala nemocná a jak ona sama řekla "duchem nepřítomná". Ale pak jsem si šnečím tempem začala znovu zvykat. Zvykat na svůj starý, a dříve tak zajímavý, život. Začala jsem mluvit se svou rodinou, seznamovala jsem se se svými věcmi a bloumala v tom světě se smutkem v srdci.

Teď jsem ale jiná. Dopracovala jsem se k takzvané "normálnosti" a už nikomu nepřijdu divná nebo změněná. Jsem prostě Elizabeth, ta vysoká sedmnáctiletá holka, se kterou je taková legrace a která se jednou ráno probudila na podlaze ve svém pokoji. Nikomu jsem o tom neřekla, nikdo o ničem neměl ani tušení. Všechno bylo v pořádku.

Až do zimy.

V zimě, kdy planiny, stromy a střechy domů pokryla čistě bílá pokrývka a já se začala pomalu ponořovat do své obvyklé zimní deprese, jsem o tom začala znovu přemýšlet. Myslela jsem na ten druhý svět, který mi byl tak dlouhou krásnou dobu domovem a na přátelé, které jsem tam potkala. Každý následující večer jsem před spaním usilovně myslela na jejich osudy. Co se s nimi stalo? Jsou v pořádku? Jak to všechno nakonec dopadlo? Nedělají si o mě moc velké starosti? A dělají si je vůbec? To by mě ani nepřekvapilo, v jejich světě jsem byla cizinec, avšak jen velmi málo vědělo celou pravdu. Že jsem obyčejná holka z jiného světa, co si tak jednou hrála s nesprávným stromem a náhodou se ocitla ve Středozemi plné elfů, čarodějů a nadpřirozených bytostí. V zemi o které jsem věděla snad všechno z knížek a filmů.

Nevadilo jim to, když zjistili, že mám vrozené bojové nadání a že jsem tou zemí opravdu okouzlena. Ti, kteří to o mě nevěděli, mě začali brát jako další nadaný přírůstek a byli ke mně milí. Těm, kterým jsem to řekla, protože jsem je považovala za důvěryhodné osoby, mě bylo líto a snažili se mě všemožně vrátit do mého světa. Já ale nechtěla. A tak to vzali a najednou, jako mávnutím kouzelného proutku jsem byla jednou z nich. Podnikala jsem s nimi nebezpečné výpravy, zažívala nevídaná dobrodružství a taky jsem jimi byla zrazena. Píchne mě u strdce. Ten zlomyslný nevděčník, který svou zášť ke mně skrýval za starost o mou rodinu tam kdesi v jiné dimenzi. To on zapříčinil mé nedobrovolné kruté vytržení ze Středozemě, když mě násilím dovlekl ke stromu Druhé strany a zařval do ticha ona slova, jež zaručovala rychlý přesun na Druhou stranu. Ale nechce se mi o tom přemýšlet, bolí to. Radši se vracím k těm příjemnějším částem.

Nejblíže jsem měla k elfům. I když jsem neměla špičaté uši, byla jsem smrtelník nebo jsem neměla tak dokonale vypracovanou elfí mrštnost, někteří mě vzali mezi sebe a dokonce se se mnou někdy i bavili. Usměju se při vzpomínce na něj. Ano, mé neelfí tmavohnědé oči v těch dobách často směřovali k dokonalému elfovi Legolasovi, Zelenému lístku, synovi krále lesní říše Tranduila. Ve svém starém světě jsem o něm četla a zamilovala si jeho postavu ve filmech i na papíře. Prostě normální platonická láska. Nic extra. Ale pak tam byl, přede mnou a jeho pronikavě modré oči mě propalovaly ve svitu zapadajícího slunce. Stál tam v jeho obligátní zelené tunice, s lukem v ruce, toulcem plným šípy, které vždy nalezly cíl a jeho světlé vlasy jemně povlávaly ve vánku. Pozvedl obočí tak, jak to dokáže jen on a upřel na mě tázavý pohled. Nemířil na mě, byl uvolněný a jen čekal na mou reakci. To bylo naše první setkání.

Otřu si slzu ze své alabastrové pokožky na obličeji. Taky měl takovou... Ticho! Úplně stejnou... Tak a dost, okřiknu se. Je to minulost. Tohle nikam nevede. Co nikam nevede? To všechno, nepřemýšlej o tom, jen zas budeš brečet. Ale ty se tam chceš vrátit, já to vím. Nechci. Ale chceš a nic mi tady nenamlouvej, já tě znám líp. Tak to pěkně kecáš, známe se úplně stejně. Neodbíhej od tématu! Od jakého tématu? Já se s nikým nebavím a už vůbec ne se sebou sama. Z tebe by měl Glum radost. Vypadni z mojí hlavy!

Uff, konečně ticho. Oddechnu si. Ale o to je to horší. Když i moje vlastní já se se mnou hádá o mých pocitech, tak něco není v pořádku. Já nejsem v pořádku. Vstanu z křesla, do kterého jsem byla až do teď zapadlá a nejistě se postavím na nohy. Mé vidění se rozostří a já místo plyšových medvídků vyskládaných na poličce najednou vidím šílenou směsici lesů, řek, západů slunce, úplňků na černé obloze, rozbořených kamenných mostů a tváří. Odrazů tváří. A vše se začne točit rychleji a rychleji a já padám na zem.

Až teprve tvrdý náraz zažene ten hrozný vír a já ležím na té dřevěné podlaze, mé vědomí se mi pomalu začíná vracet a já se v tu chvíli rozhodnu...

Vrátím se.

Tak :D Konec první kapitoly, snad se líbila... Co myslíte, rozhodla se Elizabeth správně? Nebude zpátky ve Středozemi jen přítěží? A povede se ji tam vůbec dostat? Určitě dejte vote nebo koment, ať vím, jestli mám pokračovat :3