Rozpolcená

Shledání

Cítím chladno a prázdno. Kolem mě je ticho. Mám pevně zavřené oči, bojím se, co spatřím, když je otevřu. Uvidím snad modré obláčky v nebi? Nebo jen temnou prázdnotu navždy? Nevím, pocit umírání jsem nikdy nezažila. Ale i tak jsem možná očekávala víc. Nemělo by to být víc dramatické a procítěné? Útrpné je to ale dost. Bolest mi tepe ve spáncích jako by mi chtěla utéct z hlavy, protože u mě nemá dostatek prostoru. Chce roztáhnout svá černá křídla a připojit se k smrti, která mě nyní svírá svými chladnými vyzáblými pařáty. Ale počkat. Smrt přece znamená osvobození od dosavadního života na zemi a od všech svazujících vjemů s ním spojených. A k tomu se jistě počítá i bolest. Tak proč mi je i nadále tak blízká a palčivě silná? Tak se podívej. Ne. Chci spát. Navždy. Otevři oči a vstaň!

A já to udělám. Ne proto, že by se mi chtělo hýbat, ale řeknu si, že stejně bych to jednou udělat musela. Otevřu oteklá víčka a do očí se mi zabodne oslnivý jas. Chvíli mi trvá, než moje oči přivyknou tomu světlu a pak konečně spatřím to, co bych za žádnou cenu nečekala. Nespatřím ani bělostné obláčky, pekelnou temnotu ani pouhopouhé nic.

Spatřím svět. Přiměju se otočit hlavu, která zřejmě spočívá na sametovém koberci trávy a uvidím vysoký les, který se táhne odprava doleva, kde se větve setkávají a spojují se ve velkou hradbu. Sem tam z vrcholků lesů vyletí pestrobarevný ptáček, zpívající veselou melodii, či na mě spoza keře vykoukne srnka. Musela jsem tu ležet dost dlouho, protože vše zalévájí první paprsky slunečního světla. Jsou ještě slabé a nevyspělé, doposud stoprocentně nevyhrály svou bitvu s nocí. Ale já díky ním vidím, že ty stromy se na mě usmívají, že mě vítají. Že to nejsou zabijáci. A že já nejsem mrtvá...

Jak? Obyčejná jednoslovná otázka a i tak nejsem schopná si na ní odpovědět. Jsem celá rozlámaná, ale s vypětím sil se mi podaří posadit. Tráva je hebká jako ten nejměkčí polštář a já mám chuť se do ní znovu zabořit. Hrábnu po batohu, který leží vedle mě, zřejmě stejně rozlámaný po příšerném pádu jako já. Rychle zkontroluji obsah. Vše se zdá zatím neporušené, detailněji to budu zkoumat později. Zatím je pro mě důležité toto: že jsem se zřejmě ocitla tam, kde jsem chtěla, že jsem jakž takž v pořádku a že můj vak je na tom snad podobně.

Vstanu. Trvá mi to déle, než obvykle, ale podaří se mi to. Nad hlavou mi proletí zářivě zelený ptáček s dlouhými jasně žlutými ocasními pery. Zapískám směrem k němu a on se ihned vrátí a beze studu se mi usadí na rameni. Vstáhnu ruku a on se nechá pohladit po zářivé hlavičce. Jsem doma. Přijatá. Mezi svými.

Zasměju se tak hlasitě, že se málem leknu svého vlastního hlasu. To je úžasné! To je. Viď. Ale beze mě bys tu ležela ještě teď. Víš jak je těžké vzpamatovat se z šoku, že jsi právě spadla nevím z kolika kilometrů a nejseš mrtvá? Jak právě? Pokud si dobře pamatuji, spadla jsi v noci. A teď je ráno. Ale nejde o to kdy. Jde o to jak a proč? Proč sakra? Jak je to možné? Radši to neřeš, zeptáme se někoho důvěryhodného. Pokud někoho takového potkáme.

Ani jsem netušila, že to dlouho trvat nebude. A k mému zděšení to byl ten, kterého jsem momentálně chtěla vidět nejméně.

Zkouším trochu rozcvičit své ztuhlé tělo, ale když to moc nepomáhá, beru si vak zpátky na záda a chystám se dát do chodu.

Když v tom na rameni ucítím stisk něčí ruky.

Leknutím se trhaně nadechnu. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet. Ptáček, jenž mi až doteď poklidně spočíval na rameni, vzlétne. Snažím se pravou rukou nahmatat provizorní dýku. V boji proti opravdovým zbraním by mi byla k ničemu, ale chvíli bych se s ní snad dokázala ubránit. I když nevím, jestli i tomuto cizinci. Stisk má pevný a odhodlaný, ten neprohrává. Dýku se mi nalézt nepodaří, ale jelikož se žádný útok zezadu nekoná, rozhodnu se zůstat na místě, neotáčet se a neprovokovat. Zírám před sebe připravená při sebemenší příležitosti utéct.