Rozpolcená

Zvěd

Dvě téměř neznatelné postavy. Jsou mohutnější než člověk nebo elf a jsou oděni do černých brnění, vyboulených a podivně zkroucených. Oba mají u sebe kruhový štít s pěstním držením a zahnutou neudržovanou šavli. Na dálku rozeznávám zohyzděné tváře s krutými výrazy.

Skřeti.

Jsou to sice jen zvědi, ale mě zamrazí, protože nyní už vím, proč tu jsou a koho hledají. Mě. Zřejmě si nás nevšimli, jsou ještě docela daleko a skřetí zrak není zrovna proslulý. Před sebou ucítím pohyb, to Legolas pomalu sesedá z koně. Přidržuje si přitom své zbraně, aby nechrastily a nepoutaly pozornost. Udělám to samé. Nic si však přidržovat nemusím, k mé nevoli jsem bezbranná.

Můj blonďatý společník dá neslyšný pokyn Arodovi a ten se plavně schová do houští. Vyčuhuje mu hlava a on si lehá, jako by si toho všiml. Je dokonale maskovaný. Taky bych chtěla. Nebo mít u sebe aspoň nějakou zbraň. Tahkle se cítím hrozně. Mé obavy ještě vzrostou, když se jedna z postav před námi pohne směrem doprava, takže nás už z jeho výhledu nezastiňují stromy ani keře. Očividně se rozpojili, ten druhý míří pryč. Neohlíží se, jen před odchodem něco štěkne na zbývajícího zvěda. Nemýlila jsem se. Odporný skřetí jazyk se nedá nepoznat. Ten první, který zůstal stát se mu zřejmě pokusil něco odseknout, protože se druhý skřet najednou zastaví a ohlédne.

Čirou náhodou jeho malá černá očka spočinou na mě. Pozvedne šavli a chystá se k hodu.

Blesková reakce Legolase mi zachrání život před propíchnutím té ohavné šavle ještě ohavnějším skřetem. Při jeho počínajícím pohybu jsem letěla k zemi, ale nebýt elfa, nestihla bych to a byla bych teď mrtvá. Ze země se podívám na onoho skřeta. Jeho temné mrtvé tělo se s dutým žuchnutím kácí k zemi s šípem uprostřed čela. Šíp se v čerstvé ráně ještě pohupuje. Dívám se na něj a odvážím se vstát teprve, až když leží úplně celý rozpláclý na pěšině s krvavou ránou v hlavě.

To vše se však děje v jedné vteřině a na nás už letí zbývající skřet. Legolas ho trefí do pravé paže, aby nemohl používat zbraň. Ten ale jeho plány překazí, protože se nezastaví ani na okamžik a zbraň uchopí do levice. Proč ho Legolas netrefil smrtelně? Často nechápu jeho elfí myšlenkové pochody, které se procházejí v té jeho bezchybné copaté hlavičce. V tom se objekt mého naštvaného přemýšlení neslyšně pohne vpřed a já zpozoruji, že najednou už nemá v ruce luk, ale oba jeho dlouhé nože.

A pak už jen odporně šplouchavý zvuk a spousta krve. Znechucením odvrátím zrak. Tento chvat, kterým je Legolas proslulý nesnáším. Vím, že mi tím zase zachránil život, ale ten zvuk... Oklepu se a donutím se podívat na dění přede mnou.

„Chtěl jsem ho zadržet, aby nám něco mohl potom prozradit," vysvětluje mi.

„Myslím, že dobrovolně by to neudělal. Je to zkažený národ."

„To ani není národ... A mám své prostředky."

Sedíme znovu na Arodovi a blížíme se k hranicím Lesního království. Legolas se celou cestu nahlas svěřoval se svými obavami okolo podezřelých návštěvníků a zlém podezření o chystaných nájezdech. Neposlouchala jsem ho.
A já? Já se celou psychicky připravovala na střet s králem. Přemýšlím nad tím, jestli nejsou v paláci nějaká tajná dvířka, kterými bych mohla nepozorovaně proklouznout a ukrýt se třeba ve sklepě. A nebo to prostě budu muset vydržet. Nikoho jsem přece nezabila... Tedy, nikoho hodného... A navíc, v nejhorším to můžu prostě a jednoduše svést na Legolase.

„Myslíš tím prostředek Když to neřekne, zabiju ho? Ten se ne vždycky vyplatí. Víš, mám takový dojem, že ani nemá smysl."