HuliStory (CZ) [POZASTAVENO]

Moje město

Ráno jsem vstala, oblékla se, upravila se a šla za rodinou na snídani. Bylo pěkné poslední srpnové ráno a jelikož byla neděle, všichni byli doma.
Seběhla jsem schody a doběhla do kuchyně.

,,Dobré ránko" usmála jsem se na ně.
,,Dobré ráno Lin" řekli jednohlasně.
,,Jak jste se vyspali?" snažila jsem se vypadat co nejveseleji.
,,Dobře. Jak jinak, když jsme v novém." řekl táta za nás za všechny a mrknul na mě.

Po tomto rozhovoru jsme už moc nemluvili. Na snídani jsem si udělala svou oblíbenou kaši. Po jídle jsem se rozhodla, že tohle město projdu křížem krážem. Šla jsem do pokoje, nachystala jsem si věci, oznámila rodičům své plány a že do desíti (večer) jsem zpátky. Je konec srpna a venku je ještě světlo, tak jim to ani nevadilo. Naopak byli rádi, že jejich dceruška po nějaké době vypadne mezi lidi.

,,Počkej! Jdu s tebou!" zavolal Paul radostně a já jen protočila očima.
,,Noták, Lindičko, Lindooo, Lin." prosil dotěrně.
,,No dobrá, ale neříkej mi tak."
,,Jak?" naoko ze sebe dělal hlupáka.
,,Ty to moc dobře víš! Paulie! Poole! Lie!.. Mohla bych pokračovat. Taky pro tebe mám různé přezdívky nebo co." řekla jsem jakože uraženě.
,,No klid, klid." pobaveně mě uklidňoval. Nechala jsem to být a šli jsme.

,,Tak kampak máme namířeno, sestro?"
,,Projdem pár ulic a sednem do nějaké pěkné kavárny?" navrhla jsem Paulimu.
Paulie přikývl a procházeli jsme se krásnými ulicemi ještě krásnějšího města. Nasávali jsme atmosféru, která zde panovala. Bylo to příjemné.

Bráška mě pozval do kavárny Cafébar. Dala jsem si karamelový dort se šlehačkou a capuccino. Paul si mě změřil pohledem a dal si totéž.
Seděli jsme, jedli a povidali si.

Pak přišla servírka - brunetka, vlasy do půl zad, zelené oči.., (Byla fakt pěkná a vypadala mile.) - která nás předtím obsluhovala a zeptala se, jestli máme ještě nějaké přání. Bráška jí oznámil, že už je to všechno. Zaplatili jsme a šli.

Několik desítek minut jsme se zase procházeli, povídali si a smáli se, když v tom zazvonil mobil. Paulie ho ihned zvedl a chvíli mluvil, párkrát se pobaveně zasmál a hovor ukončil. Pak se ale podíval na mě a trochu zvážněl. V jeho očích bylo dokonce i trochu vidět, že je mu líto to, co mi musí sdělit.

,,Lin, promiň, volali kluci z bytu, že tam mám přijet. Teď jsem tam moc nebyl, však víš, tak bych tam měl jet." smutně se na mě usmál.
,,V pohodě, nedělej si starosti. Jen nevím, co mám dělat... Tak dlouho někde, kde to ani neznám a tak." nejistě jsem se usmála. Nechtěla jsem mu přidělat starosti.
,,OK. Tak měj se, zas se brzo stavím, čauky." Mrknul na mě a šel svou cestou.

No bezva. Pomyslela jsem si. Co tu asi tak budu dělat. Přemýšlela jsem otráveně. Základ je, najít si přátele. Jenže najít někoho jako jsem já? To snad ani nejde. Počkat..! .... Ne, Heidy jsem poznala ve školce. To mi nepomůže. A co takhle knihovna? Nebo kavárna? Hm.. v kavárně jsem teď byla. Tak zkusím tu knihovnu.

Podívala jsem se do mapy v mobilu a zjistila jsem, že nejbližší knihovna je o tři ulice dál a cesta pěšky je tak na pět minut.

Znám se dost dobře a bylo mi hned jasné, že dřív jak za čtvrt hodiny tam nebudu. Ach jo. Můj mizernej orientační smysl navíc ve velkým městě... Víte jak se dá ztratit, když jdete rovno a po dvou ulicích odbočíte? Já taky ne.

Došla jsem do knihovny, kde panovalo krásné ticho. Kývla jsem na knihovnici na znamení pozdravu, mile se na mě usmála a já jsem šla dál.

Prošla jsem pár řad, až jsem našla sympatickou brunetku, která seděla zabořená do křesla a začtená do knihy.

,,Můžu?'' zeptala jsem se nesměle.
Zvedla pohled od své knihy a s úsměvem na mě kývla. ,,Jasně, přisedni si!" pobídla mě a hned si všimla, že nemám žádnou knihu. ,,Co děláš v knihovně, když nevybíráš knížky?" podivila se.
,,No, popravdě.." snažila jsem se ze sebe dostat. ,,Doufám, že tu najdu někoho, s kým si budu rozumět."
Hnědovláska na mě hodila nechápavý pohled, a tak jsem se pustila do vysvětlování: ,,Jsem tu nová. Dva dny. Dnes si mám prohlédnout toto město, ale nevěřím, že bych to sama zvládla. Vlastně pro mě samotnou je to i nuda. Tak chci prostě zkusit najít někoho, kdo by tu byl na mojí straně." Vychrlila jsem ze sebe. Nejspíš jsem mluvila nesrozumitelně, ale to je jedno. Brunetka na mě udělala obličej, jakože tomu rozumí, i když o tom pochybuji.

,,Jsem Aneta" usmála se. ,,A jestli chceš, tak tě tady provedu." dodala mile.

Kývla jsem na znamení, že bych byla ráda, kdyby mi pomohla.

Vstaly jsme a šly na průzkum. Ukázala mi plno úžasných míst! I ty, které bych sama nikdy neobjevila. Bylo to prima. Někdy po poledni však musela jít domů a já zůstala opět sama.

Procházela jsem se ulicemi města. Slunce příjemně hřálo a opíralo se paprsky do mého těla. Dodávalo mi příjemnou energii. Bylo to opravdu nádherné letní (nebo už podzimní?) odpoledne, jako stvořené k procházkám v parcích a v ulicích.

>>>
Večer (blokový zápis)*
Vracím se domů poloprázdnými ulicemi. Svítí pouliční lampy a je mi krásně. Už se stmívá. Už je šero, v parku už je tma. Je to krásný pohled. Láká mě to. Proč nejít domů parkem? Je tak krásně nasvícený... Je krásný. Začíná foukat příjemný vánek. Už ani nemusím myslet. Nic. Jen mě to táhne k domovu. Jdu pěknou cestou, přecházím most, pod kterým mírně šumí voda - balzám na uši. Jdu kolem keřů, které voní. Všechno tu dýchá tou známou vůní, tím známým pocitem. Konec léta je tady! Jdu kolem starých zdí a slyším hlasy. Přijdu blíž a vidím skupinku lidí stejného věku, jak se hlasitě směje. Že by to byla má chvíle? Měla bych se zpřátelit? Stojím opodál a přemýšlím, váhám. Ano, ne, ano, ne?
Když v tom slyším dívčí hlas ,,Hej bloncko!" až to se mnou cuklo. Myslí snad mě?
,,Jo ty!"
Podívá se na mě. Je trošku děsivá. Nebo aspoň jejího hlasu jsem se lekla. Jinak je i celkem pěkná. Má dlouhé černé vlasy, drobné hnědé oči, pěknou postavu a na světle lampy se jí zaleskly rovnátka.
,,Pojď sem, ne?!" nevím, jestli je to rozkaz nebo přátelské pobídnutí, tak jdu. ,,Vypadáš, jako bych tě chtěla zabít" směje se. ,,Jsem Vanesa, tohle je Tom, Riky, Phill a Jane." ukáže na tři kluky a jednu holku kolem sebe. ,,A ty seš?" usměje se už o něco příjemněji. ,,Linda" snažím se taky trochu usmát, ale zas tak lehký to není. Vidím ty lidi kolem sebe. Jsou nějací... zvláštní. Z přemýšlení mě vytrhne Tom: ,,Tak dáme ještě?" Všichni jen kývnou a on vytáhne krabičku, otevře ji a začne zkoumat její obsah. Uvnitř je... Tráva? Ne, to ne. Z takovými lidmi se nesmím bavit. Nechci se s nimi bavit! Když v tom slyším tu větu: ,,Dáš si taky?" Co mám dělat? Sakra co mám dělat?
,,No víš, já už musím jít.'' usměju se nervózně a odcházím. Vidím ještě Vanesu, jak se na mě ušklíbne a jdu rychlým krokem pryč. Za sebou slyším už jen pobavený smích, ale to je mi jedno. S něčím takovým nechci mít nic společného. Jdu domů. Zítra mě čeká náročný den. Nachystám si věci a půjdu spát, ať se zítřek vydaří.