HuliStory (CZ) [POZASTAVENO]

První chvíle v novém bytě

,,Tak co, ségra, už máš vybaleno?'' řekl Paulie a hodil na mě svůj šibalský kukuč. Tázavě jsem se na něj podívala, protože viděl, že ležím u notebooku a píšu.

,,Bráško, znáš mě dost dobře na to, aby jsi věděl, že kdybych neměla vybaleno, tak tu neležím a nepíšu další dílečko. Samozřejmě, že mám vybaleno. Taky se těším do školy, skočím ti pro pivo a koupím krábu. Vždyť víš, jaká jsem." řekla jsem se svým obvyklým náznakem ironie, i když vlastně skoro všechno byla pravda.

Vybalit jsem opravdu nějakým způsobem stihla, psát jsem psala, pro pivo bych mu taky skočila, cigarety mu kupuji běžně... Ale do školy se netěším. Bojím se nového kolektivu, bojím se, že zklamu sebe a svou budoucnost. Tak strašně moc se chci stát spisovatelkou nebo žurnalistkou, že nechci udělat žádnou chybu! Nechci promarnit jedinou příležitost! Nechci sejít z cesty...

,,Lindo, Paule! Pojďte k jídlu!''
,,Jasný tati. Co je?" otočil se brácha ve dveřích.
,,Mamča udělala slavnostní tousty na počest první večeře v našem novém bytě, ale ty stejně sežereš všechno." dodal pobaveně táta.
Paul jen tak protočil oči a pobídl mě, ať jdu. Seběhli jsme do kuchyně, kde už čekali talíře s tousty a džus.
,,Dobrou chuť'' zavelel táta.
,,Dobrou chuť" odpověděli jsme jednohlasně.
Po chvíli ticha začala taková ta klasická rodinná večeřová konverzace, která vždy není zrovna dvakrát zábavná, ale zvládnout se to musí...
,,Tak co děcka, už po zítřku vám to začíná, že? Prvák na střední, že Lin? Druhák na výšce, kolej, že Paule? Jak se těšíte?" pronesl taťka škodolibě.
,,No, velmi." posteskla jsem si.
Když v tom se do toho vložila máma.
,,Lin, já vím, že se ti tam nechce a tak... I když si to nemyslíš, tak vím, jak ti je. Taky jsem šla na střední a taky jsem se bála. A podívej teď! Ať se stalo cokoli, tak je to jedno. Jsem šťastná. Mám skvělou rodinu, s otcem právě otvíráme novou pobočku a máme štěstí i pracovně. Mám skvělé děti, kterým se daří... Co víc si přát?" Usmála se na mě.

Přešla mě chuť k jídlu. Tak tak jsem do sebe nasoukala kousek, který jsem držela v ruce a šla do pokoje. Sotva jsem za sebou zavřela dveře, práskla jsem sebou na postel. I když jsem měla můj podkrovní pokoj pěkný podle mých představ, potřebovala jsem chvíli nic nevidět a tak jsem zabořila hlavu do polštáře a přemýšlela. Nakonec jsem došla k závěru, že moc přemýšlím v hlavě a ne na papíře (jak je u mě zvykem) a rozhodla jsem se, že si to všechno promyslím ve svém deníku, který je skryt v mém notebooku. Těžce jsem zvedla hlavu z peřin, přitáhla si notebook, zavřela rozdělanou prácičku a otevřela deník.