HuliStory (CZ) [POZASTAVENO]

Den druhý

Dnes je 2. září. Heidy má svátek! To je jediný důvod, proč jsem se na dnešek těšila. Slíbila jsem jí totiž, že pro ni napíšu nějaký příběh, pohádku nebo tak... podle inspirace. Jak se vrátím ze školy, tak se do toho pustím.

Do školy se mi samozřejmě nechce. Nikoho kromě Vanesy tam zatím neznám a co si budeme povídat - to není výhra. Vlastně ani pořádně nevím, co si mám o ní myslet. No nicméně nebudu si tím kazit ráno.

Po nějaké době, kdy jsem se snažila vyhrabat z postele, jsem se nakonec dobelhala do koupelny. Ježiš. To je teda bezva. Zhrozila jsem se při pohledu na odraz v zrcadle a začala se dávat do pořádku. Pak jsem se nasnídala, oblekla si černé legíny, delší košili (protože nemám ráda, když se mi někdo kouká na zadek!) A pod ni černé tričko.

Po cestě do školy jsem potkala další lidi, kteří taky nevypadali na to, že o několik minut později vejdou do dveří gymnázia. Aspoň že už je čtvrtek. Pomyslela jsem si.

Škola uběhla celkem rychle. Řešily se nějaké třídnické záležitosti. Vanesa se na mě nějak podivně culila. Nebo to podivný přišlo jenom mě. Třeba ji vážně jen předčasně odsuzuju.

O přestávce jsem se seznámila s dalšíma třema lidma. Lucií, Alicí a Pavlem - inteligence našeho společenství aka naše třída.

Ze školy jsem šla rovnou domů. Vanesa mě doprovodila a pěkně jsme si popovídaly. Před naším domem jsme se rozloučili a šla jsem domů.

,,Ahoj beruško, tak co škola?" zeptala se přívětivě máma.
,,Dobré, dobré. Ještě jsme se ani naučili."
,,Neboj, to taky přijde." zasmála se.
Šla jsem do pokoje a svalila se na postel. Oči se mi začaly klížit a já cítila, že brzy nejspíš usnu a to se taky stalo.

Začaly se stahovat mračna a z nebe se ozvala prudká rána. Začalo hrozně bouřit a pršet. Seděla jsem uprostřed louky, svázaná provazy, neschopna pohybu. Najednou jsem uslyšela hluboký pronikavý hlas. ,,Tohle je tvůj poslední den!" Pak dvakrát zahřmělo, oslepil mě blesk a najednou - nic. Světlo, ticho, klid... Ale to jenom na chvíli. Objevila jsem se uprostřed hlučného města. Už jsem na sobě neměla provaz, neměla jsem oblečení. Cítila jsem se volná, ale lidi se na mě začali dívat, ukazovat si na mě a smát se mi. Bylo to čím dál tím horší. Zvuk se zesiloval, auta jezdila hlasitěji, rychleji a blíž, lidé stále víc křičeli, smáli se a posmivali, začaly odbíjet hodiny................

Probudila jsem se zmatená, vyděšená a všechno možný. Byl to vážně šílený sen. Nakonec jsem si vzpomněla a napsala Heidy. Aspoň to mě snad trochu uklidní. Vytáhla jsem notebook, zapla chat s Heidy a začala psát:

Takže konečně po dlouhé době jsem něco vydala lidi! Jo, je to k nevíře. Ano, je to se mnou těžký. Jo, klidně se zlobte. Ale konečně se tu něco pohlo a já doufám, že to pro vás není nějakým strašným zklamáním. Nicméně ještě jeden díl označený jako Lindy dílo a pak by to mohlo aspoň trošku začít být zajímavý. Děkuji moc za reads, votes.. a těším se na vás zase příště. Pa

Adellza