"Hej, Atsushi, on otevřel oči!" Naskytl se mi pohled na asi o rok starší holku, než jsem já. Měla dlouhé hnědé vlasy svázané na boku v cop a krásné modré oči. Jeden by se v nich i utopil. Vypadala, jako by se jí z nějakého důvodu ulevilo.
"Hmm? Kde to jsem...?" Chtěl jsem se posadit, ale dívka mi v tom zabránila. "Zůstaň ležet, prosím."
V tu chvíli do místnosti vešel kluk. Vypadal docela vysoký. Jeho oči, naprosto totožné s dívčinými, se na mě dívaly společně s rozzářeným úsměvem. Dlouhé havraní vlasy mu padaly na ramena. "Jsi v pořádku?"
"Co se stalo? Kdo jste? Proč tu jsem?" vychrlil jsem na dvojici hromádku otázek. Byl jsem zmatený.
"Nic si nepamatuješ?" Pohlédla na mě nepochopitelně dívka. "Našli jsme tě skoro utopeného v jezeře."
"Měl jsi štěstí." Dodal kluk se starostlivým pohledem. "Já se jmenuju Atsushi a tohle je moje mladší sestra Aiko." Atsushi poplácal sestru po hlavě a mile se na mě usmíval.
"J-já jsem S-shione." Během chvilky jsem si vzpomněl, co se za celý dnešní den odehrálo. Měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel. "D-děkuji za záchranu a o-omlouvám se za způsobené potíže. Měl bych už jít."
Začal jsem se pomalu zvedat, ale Atsushi mě zarazil. "Tak to teda prr. Rád bych věděl, co jsi v tom jezeře dělal."
"J-já vám to nemůžu říct..." Už jsem se nemohl udržet. Z očí se mi začaly kutálet slzy.
"Ale no tak," Aiko se mě snažila utěšit. "Všechno je v pořádku..." Naklonila se ke mně a jemně mě pohladila po rozcuchaných bílých vlasech.
"Hm?" Atsushi na mě upřel svůj pronikavý pohled.
"Šel jsem okolo a uklouzl jsem na bahně..." Odvrátil jsem od něj své oči plné slz. Doufal jsem, že mi moje lež projde. Nechtěl jsem jim nic vysvětloval.
Najednou se Atsushiho pohled proměnil. Už nevypadal tak mile. Byl chladný jako to jezero, ze kterého mě zachranili.
"Myslíš si, že ti takovouhle lež sežeru?" jeho hlas byl stejně chladný, jako pohled.
"To stačí..." promluvila Aiko. "Až nám to bude chtít říct, tak nám to řekne, ne?" Usmála se, ale i přesto jsem v jejích očích viděl starosti.
"Uhm.. Víte, já.." Sklopil jsem hlavu, abych se na ně nemusel dívat. "Pravdou je, že mě tam shodil můj spolužák, to je vše."
"Hmm, myslel jsem si to." pokrčil rameny Atsushi. "Jenom tak minochodem, co jsi dělal sám venku v takové zimě bez bot a bundy?" Opět na mě upřel svoje pronikavé oči. Na tohle jsem opravdu nechtěl odpovídat.
Aiko si toho asi všimla, a tak se zvedla a chytla svého bratra za rukáv. "H-hele, nedáte si čaj? Atsushi, pojď mi pomoct..." začala ho komicky táhnout ke dveřím, které asi vedly do kuchyně.
Mezitím, co byli ti dva pryč, chtěl jsem se "sbalit" a odejít. Jenomže když jsem si chtěl stoupnout, zjistil jsem, že jsem komplet byz oblečení. Při rozhovoru předtím jsem si to ani neuvědomil. Rozhlédl jsem se po místnosti. Byl to asi pokoj toho kluka. Vypadal docela skromně. Skříň, psací stůl a postel. Postel, na které právě ležím nahý a které někdy možná i leží on nahý. Po té úvaze jsem celý zrudnul.
"To je snad za trest..." řekl jsem potichu. Když jsem se znovu rozlédl po pokoji, uviděl jsem na jeho druhém konci, jak se radiátoru suší moje ubohé oblečení. Chtěl jsem si pro něj dojít, jenomže mezi radiátorem a postelí byly dveře. Takže by mě mohli vidět nahého. I když mě už asi nahého viděli...
"Dala jsem ti tam moooc cukru!" nakoukla do dveří Aiko. Strašně jsem se lekl. "Jéé, promiň, lekla jsem tě?"
"N-ne, to je v pohodě," zamumlal jsem. Přicupitala ke mně se dvěma hrnky a jeden z nich mi chtěla nacpat do ruky. Jenomže zakopla, vařící čaj jí vyletěl z náruče. V tom však přede mě skočil Atsushi a potřísnila ho vařící voda.
"Tssss..." zaúpěl bolestně kluk. Moc dobře jsem viděl, jak se mu tvář zkřivila bolestí.
"P-proč jsi to udělal?" zaječel jsem na Atsushiho. Začal jsem brečet. Bylo mi to moc líto.
"Už tak to máš dost těžké..." usmál se i přes to, že ho to musel velmi pálit.
"Já... Jdu domů. Jenom vám tady způsobuju problémy." zamumlal jsem, sebral jsem peřinu a omotal ji kolem sebe. Tiše jsem přešel po místnosti, popadl svoje stále vlhké oblečení.
"Nechoď..." chytla mě za ruku Aiko a upřela na mě smutný pohled.
