"A-ale..." odvrátil jsem své oči jejích. Nevěděl jsem, co mám udělat.
"Jen ať si jde." zamumlal Atsushi. V tom jsem si však vzpomněl, že můj zachránce tam jenom tak sedí, i přestože se na něj vylil vařící čaj. Popadl jsem svoje kalhoty, přeběhl do chodby a tam si je oblékl. Vystřelil jsem do cizí kuchyně, kde jsem vzal čistou utěrku a pustil na ni chladnou vodu. Co nejrychleji jsem se vrátil zpátky do pokoje.
"Moc mě to mrzí, je to moje chyba..." přiložil jsem vlhký hadřík na Atsushiho opařenou hruď. Opět jsem začal brečet; jsem šílený uplakánek. I když jsem ho vůbec neznal, měl jsem potřebu mu pomoct. Asi to bylo způsobeno tím, že jsem až moc dobře rozuměl, jaké to je.
"Brácho, promiň! Zavolám sanitku!" Aiko vyskočila a začala pátrat po mobilu.
"Opovaž se." ozval se chladný mladíkův hlas. Dívka v ten okamžik úplně ztuhla.
"Musíš s tím do nemocnice!" zaječela na něho. Nechápal jsem, co se mezi nimi vlastně děje.
"Aiko!" přerušil ji opět Atsushi a naštvaně se na ni podíval. Na to už dívka neřekla nic. V tu chvíli se jeho výraz opět změnil na milý, "Já myslel, że jsi chtěl odejít."
"Nemohl jsem tě tak nechat." odpověděl jsem mu a trochu od něj poodstoupil. "Moc dobře vím, jaké to je..." Vzpomněl jsem si totiž na jednu z příhod s matkou, když jsem byl ještě malý. Přišla z hospody, zmlátila mě a lila na mě horkou vodu. Někdy si tak přeju, abych zapomněl úplně na vše v mém životě. Nemám žadné pěkné vzpomínky. Jenom samé trápení.
Dlouhou dobu bylo v pokoji ticho. Až ho oozom naráz přerušila dívka. "Nee, nechtěl bys u nás dneska zůstat?" drkla do mě přátelsky a usmála se. "Přece jenom je už venku úplná tma..."
"M-měl bych...?" nechtěl jsem se vracet domů. Přece jenom tam je stále ten slizký chlap!
"Aiko, dej mu nějaké oblečení, v tomhle ho už ani nemůžu vidět." začal se hloupě smát kluk při pohledu na moje kalhoty, které byly velikostně tak pro dítě na prvním stupni. Jsem pěkný ubožák...
Holka se zvedla, přistoupila k Atsushiho skříni a začala se v ní přehrabovat. Vyhazovala různé hadry, ale vypadalo to, že nemůže nic najít.
"Hej, brácho, máš všechno moc velký!" změřila si mě a Atsushiho pohledem. 150 vs 185 cm. "Podívám se po něčem u sebe..." odběhla pryč, asi do svého pokoje.
"Vyměním ti ten obklad, jo?" popadl jsem utěrku a začal se zvedat ze země. Najednou mě však kluk chytil za nohavici a stáhl zpatky k sobě.
"Nikam nepůjdeš~" zašeptal mi do ucha, přičemž ho i olízl. Ztuhl jsem. Vůbec jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. "Nee, jen žertuju, jenom nikam nechoď." začal se smát a pustil mě. V ten moment do pokoje dorazila Aiko.
"Ehm... Nic lepšího jsem nenašla..." zamumlala, držíce bílé tričko s malýma pandičkama a růžové kraťásky s puntíčky.
"Jee, to tričko jsem ti koupil k tvým jedenáctým narozkám!" zajásal nadšeně kluk. "Obleč si to! Je to strašně roztomilý!"
"A-ale to je přece pro holky..." bránil jsem se. Tak nějak jsem však cítil, že to mám prohrané.
"O-bleč-si-to." upřel na mě svůj pronikavý pohled Atsushi. Vypadal opravdu strašidelně. Docela mi naháněl strach.
"T-tak jo?" vykoktal jsem ze sebe a přijmul nabízené oblečení.
"Hodný to chlapec..."poplácal mě po hlavě mladík a laskavě se usmál. Kam jsem se to jen dostal? Přepadlo mě zlé tušení...
Snad se bude líbit~ :>
