"Ahoj, Shionku," řekl úlisným hlasem a nechutně se usmál, "Já jsem Takasu Ken. Doufám, že si spolu užijeme spoustu legrace." Slovo legrace přímo nadšeně vyrazil.
Nemohl jsem se odtrhnout od jeho oříškově hnědých očí. Byly tak chladné a měly tyranský pohled. Stál jsem jako tvrdé Y. Najednou však ke mně slizký chlap udělal krok. Já jsem se vzpamatoval, otočil se a dal se na útěk do svého pokoje. Tedy pokud se tomu tak dá říkat.
Vypadá spíš jako vězení s tvrdou postelí a malým oknem. Je tam věčně tma, ale aspoň se tam můžu schovat před opilou matkou.
Rxvhle jsem otevřel posunovací dveře a vběhl dovnitř.
"Shionety malej ha*zle!" vykřikla za mnou matka a už jsem slyšel hlasité kroky z chodby. Věděl jsem, že mě čeká výprask. Rychle jsem se vyhoupl do okýnka a tak-tak se jím protáhl, jako jsem to udělal už mnohokrát předtím.
Prolezl jsem do chladného říjnového podvečera. Mé bosé nohy tvrdě dopadly na zmrzlou zem. Jako oblečení mi sloužily pouze staré, tmavé, ošuntělé kalhoty a malé tričko, které má matka vyhrabala kdoví kde. I přes chlad, který dával ostré bodnutí mojí obnažené kůži, jsem se rozběhl pryč od domu.
Po chvilce nepřetržitého běhu jsem se dostal do malého parčíku, který často sloužil jako můj úkryt. Sedl jsem si na lavičku naproti jezírku a sledoval zčeřenou hladinu vody, na které plavaly spadané listy. Nejsem si jistý, jak dlouho jsem tam seděl, protože jsem vůbec nevnímal okolní svět. Než mě probudil hlas.
"Jestlipak to není Shion," vyděšeně jsem se otočil a spatřil jednoho ze svých spolužáků, Seijiho. Patřil k těm, co mě každodenně s radostí šikovali. Byl vysoký, střední postavy s černými vlasy. Jeho temné, nenávistné oči mě propichovaly a jeho ústa se zvlnila v odporný úšklebek.
"Co se děje, že by tě zase maminka zmlátila? Ani se jí nedivím, takovýho syna bych taky nechtěl. Podívej se, jaký jsi ubožák!" Seiji se začal smát. Já jsem se roztřepal. Měl jsem z něj strach. Přiblížil se ke mně s úsměvem na rtech.
"Není ti zima? To jezírka vypadá teple, co kdyby ses šel do něj vykoupat, hm?" Rozřehtal se znovu.
"Prosím ne..." Tiše jsem zavzlykal a upřel na něj ustrašený pohled.
"Ale co pak, chlapečku? Neumíš poslouchat? Běž se vykoupat!" Chytl mě za promrzlou paži a dotáhl k okraji jezírka.
"Vlez tam." Procedil mezi zuby. Ucítil jsem přes tričko na zádech ostří kapesního nože. "Tak bude to?!" Zakřičel na mmě.
Se stékajícími slzami jsem ponořil nohu do studené vody. "Je krásně horká, že ano?" Postrčil mě víc dopředu.
"A-a-ano..." zavzlykal jsem a vkročil jsem tam i tou druhou. Cítil jsem rostoucí bolestný chlad v nohou.
"Hodný chlapeček..." zachechtal se Seiji a kopnul mě. S křikem jsem se celý potopil do mrazící vody. Když jsem se vynořil, Seiji už tam nebyl.
Doplaval jsem k břehu a znecitlivělými prsy jsem se zasekl do rozmočené hlíny. Rychle jsem ze studené vody potřeboval vylézt, ale byl jsem skoro bez sil. Mé ruce, tenké jako hůlčičky, byly příliš slabé. Ať už jsem se snažil jak chtěl, nemohl jsem se vyškrábat na břeh. Po delší době jsem to vzdal a smířil se s tím, že nejspíše tady promrznu a zemřu na podchlazení.
Rozbrečel jsem se. Nechtěl jsem, aby můj už tak dost bolestivý život skončil tak brzo. Už jsem přemýšlel, jestli by bylo lepší, abych se jednoduše utopil nebo počkat a mrznout, dokud nepřijde záchrana.
Najednou jsem uviděl někoho, jak vstupuje do parku. Konkrétně to byly dvě postavy.
"P-p-pomoc...!" Zavzlykal jsem, co nejhlasitěji to jen šlo. Pár však šel bez povšimnutí dál.
"P-pomoc!" Zaplakal jsem ještě hlastěji. Pár se zastavil. A vyšší z nich, nejspíše kluk, se začal rozhlédat.
"Aiko, neslyšela jsi něco...?" Zeptal se kluk dívky, která stala vedle něj. "To se ti jenom něco zdálo, pojď dál." Holka vzala kluka za rukáv a táhla jej dál. To už mě ale moje síly nadbro opustily a já jsem potopil do zmrzlého jezera.
Takže... Druhý díl jsem už ani neplánovala napsat, ale když uviděla ten povzbuzující komtář, tak jsem se do toho hned pustila. Doufám, že se líbí. ^^
