L.S. Oneshots (CZ) ✓

Our life isn't a video game

„Ou, ne sakra!"

„Yes! Pojď, pojď, pojď, pojď!"

„No tak, dělej!"

„Super!"

Zběsilé cvakání tlačítek ovladačů se rozléhalo celým pokojem. Dva chlapci sedící vedle sebe na posteli nevnímali nic jiného, než závody na obrazovce.

„Soustřeď se, Harry! To dáš!" povzbuzoval jeden z nich sám sebe. Už delší dobu zaostával za svým spoluhráčem a kamarádem, Louisem.

„Ještě kousek!" vydechl fascinovaně Louis s nevědomky vyplazeným jazykem.

Kudrnatý zkřivil obličej soustředěním, avšak nic už nemohlo zabránit tomu, aby se Louis o chvíli později pustil do vítězného pokřiku.

„Tak co, Hazz? Dáme další kolo?" zeptal se rozjasněně Louis svého nejlepšího kamaráda.

Zelenooký se kousl do rtu a zavrtěl hlavou v nesouhlas. „Nebudu hrát s někým, kdo neustále vyhrává," řekl naoko uraženě a zuby zabořil do rtu hlouběji, aby se nezačal usmívat. Louise však nepřelstil.

„No, jak myslíš," prohlásil drobnější brunet s úšklebkem, který nevěstil nic nového. Chvíli se díval do Harryho obličeje a v duchu se bavil tím, jak se kudrnáč ze všech sil snaží, aby se nerozesmál. Pak to však nevydržel a zběsile se na Harryho vrhl a začal ho lechtat všude, kam dosáhl.

Kudrnáčův smích zaplnil místnost. Ovladač, který doposud držel v ruce, odhodil neznámo kam. Svíjel se pod hbitými prsty staršího, který jej nepřestával lechtat. Ani nevěděl jak, ale najednou ležel na posteli na zádech a snažil se nějak utéct Louisovým prstům. Mezi neustálým smíchem se pokoušel chytit dech, ale nevycházelo mu to.

Chtěl se schoulit do klubíčka, aby snížil počet lechtivých míst, která Louisovi svým ležením na zádech nabízel, ale byl zaražen brunetovým pohybem, který zaregistroval, o co se Harry snaží. Bez výčitek si na něj obkročmo sedl a přišpendlil ho tak k postelové matraci.

„L-loui!" vydal ze sebe trhaně Harry, „d-do-dost, pro-prosí...m!" snažil se Louise zastavit. Z očí mu tekly slzy od smíchu.

Brunet se na chvíli zarazil, a dal tak kudrnatému pár sekund na odpočinek. Nahnul se nebezpečně blízko k Harryho obličeji. „A co za to?" zeptal se s lišáckým úsměvem. Nejspíše si neuvědomoval, co svojí blízkostí způsoboval u druhého chlapce.

„Cokoliv," vydechl těžce Harry a hluboce polknul. Daná situace pro něj přestávala mít onen nádech zábavy. Uvědomoval si Louisův zadek na svém těle mnohem více, než bylo zdrávo. A modré oči s pobavenými jiskřičkami uvnitř byly těm jeho až velmi blízko. Tak blízko, jako ještě žádné jiné.

Fascinovaně do nich hleděl, a tak viděl, jak si v nich pomalu začíná všechna radost měnit v něco jiného. Stejně tak si všimnul, jak se Louisův úsměv menší a menší, až nakonec zcela vymizel z brunetovy tváře. Zůstaly po něm jen rty lehce pootevřené do malé mezery.

Celý Louisův výraz se pomalu změnil do zmateného, ale zároveň okouzleného. Brunet, ačkoliv chtěl, se nemohl ani pohnout a jen s očekáváním koukal na svého kamaráda. Svůj pohled zafixoval jen a jen do jednoho místa. Do Harryho očí. Nebyl schopen podívat se někam jinam. Možná, že někde ve skrytém nitru duše ani nechtěl koukat někam jinam.

Ani jeden z nich si neuvědomoval, jak se pod intenzivním pohledem z očí do očí neustále přibližují svými obličeji ještě blíže k sobě. Až když svými nosy jemně narazily do sebe, oba pochopili, jak blízko se dostali. Stačil už jen malý kousek a spojili by i své rty. A Harry se rozhodl tu nepatrnou vzdálenost mezi nimi překonat.