L.S. Oneshots (CZ) ✓

The bullied by his love

Drobný brunet rychle pospíchal vylidněnou chodbou. Schválně se zdržel ve třídě, aby po cestě nenarazil na některého ze svých spolužáků. Nebo spíše na toho jediného, vysokého s dlouhými kudrnatými vlasy a smaragdově zelenými oči.

Ačkoliv by jistá část brunetova srdce byla potěšena, kdyby na něj narazila, ta zbylá a podstatně větší část plná strachu by mu dobře připomněla, jak pošetilé zrnko v sobě chová. Ponořen ve svých myšlenkách s modrýma očima fixovanýma na špinavou podlahu chodby se Louis dostal až ke skříňkám.

Rychle z té své vytáhl vše potřebné a naopak do ní naházel věci, které potřebovat nebude. Když však chtěl skříňku zabouchnout, těsně vedle jeho hlavy se objevila natažená paže, která se zapřela o dvířka skříňky těsně sousedící s tou jeho.

Brunet polekaně nadskočil, hlavu však neotočil. Věděl, kdo za ním stojí a čí dech momentálně cítí na svém krku. Věděl to, aniž by se koutkem oka podíval na prsty oné ruky, kde se nacházelo pár kovových kroužků jakožto prstýnků. Přesto jeho pohled směřoval právě tam.

Dlouhé štíhlé prsty lehce poklepaly na železná dvířka a Louis za svou hlavou ucítil tichý smích. Ne však příjemně tichý, ale takový ten zlověstný, neslibující nic dobrého. I on přispěl k tomu, že se Louisovi začal dech zadrhávat v krku a srdce mu začalo divoce bít, jako by měl uběhnutý celý maraton. Strach a zoufalost ho začaly pohlcovat. Hezky pomalu, ale důkladně.

Roztřesenými prsty dokončil to, co měl v plánu ještě před příchodem nejznámějšího školního badboye. Nad svými bojácnými myšlenkami přivřel svá oční víčka. Tiché klapnutí zámku skříňky ho ujistilo o tom, že se skutečně zavřela. Pomalu odlepil víčka od sebe a pohodil si na ramenu popruh od své školní tašky.

„C-co chceš?" zeptal se tiše chlapce za sebou a všechnu svoji nashromážděnou odvahu dal do toho, aby vyslovil tyto dvě slova.

Chlapec za ním se hrdelně zasmál a v pobaveném gestu odlepil svoji ruku povrchu skříňky. „Jako bys to nevěděl, Tomlinsone. To, co vždycky," pronesl se smíchem k brunetovi, který k němu stále stál zády.

„Nech mě..." zaprosil Louis a cítil, jak se do jeho očí začínají tlačit slané kapičky slz. „Prosím..." dodal potichu hlasem, do kterého se též začaly vkrádat stopy plačtivosti.

„Nevím, nač prosíš. Ještě nikdy ti to nepomohlo." Zlý úšklebek se objevil na tváři druhého chlapce. Když však viděl, že se brunet stále nemá k tomu, aby se na něj podíval, hrubě ho popadl za rameno a otočil ho čelem k sobě. „A dívej se na mě, když s tebou mluvím," řekl drsně a navalil drobnějšího chlapce zády na skříňky.

Louis jen bojácně sklopil hlavu a díval se na zem. Stál však uvězněný mezi vysokým a svalnatým tělem a železnou stěnou skříněk. První slza tiše opustila svůj vyhrazený prostor a svezla se po chlapcově líčku dolů, kde zakončila svoji cestu skápnutím neznámo kam.

„Něco jsem řekl," popadl jej druhý za bradu a hrubě mu ji nadzvedl tak, aby brunet musel koukat do jeho obličeje. On však pevně stiskl víčka k sobě a zpod nich mu vyteklo pár další slz.

„Ale no tak, Tomlinsone, nemohlo by se to jednou obejít bez těch slz, co? Jen jimi zbytečně plýtváš. Moc dobře víš, že ti nepomohou," zlověstně zašeptal, pak ale zesílil stisk brunetovy brady. „Tak podíváš se na mě?!"

Louis pomalu otevřel oči a se strachem v nich vepsaných se zadíval do těch zelených smaragdů naproti sobě.

„Tak je dobře," byl vzápětí pochválen a jeden ze štíhlých prstů mu lehce setřel pár slz. Pak se druhý chlapec naklonil blíže k brunetovu obličeji a o chvilku později si přivlastnil jeho rty.