L.S. Oneshots (CZ) ✓

The sunshine of my life

Tiše sedím v koutě svého pokoje, lokty opřené o pokrčená kolena, hlavu položenou na překřížených rukách. Můj pohled je prázdný. Ani největší optimista by v něm nemohl najít jedinou špetku štěstí a radosti ze života. Zelená stěna naproti mně se mi momentálně hnusí pro její povzbuzující barvu a slunce svítící za okny je jen pouhým výsměchem mé náladě.

Nesnáším to. Nesnáším, když se mi okolí směje do tváře svojí pozitivní náladou. Ponurost mé mysli a mého srdce kontrastuje s prostředím natolik, že i barvoslepý by pochopil, jaké jsou nynější barvy mého života. Vím, že jsem jen v pouhé depresi, která během několika dní přejde stejně jako všechny ty, které přišly před ní. Avšak momentálně nedokáži dělat nic užitečného. Pouze sedím, mlčím a hluboce přemýšlím nad svým životem, který se mi momentálně zdá tak nezáživný a nicotný, že se mé myšlenkové pochody upnou zase na tu stejnou věc jako vždy.

Jaké by to bylo, kdybych zde nebyl? Kdybych se znenadání vypařil ze světa? Našel by se někdo, komu bych chyběl? Pravdou je, že určitě ano, ale já nyní pravdu nevidím. Nalhávám sám sobě to, co potřebuji slyšet. Co chce slyšet má deprese. Tak moc mi chybí odvaha. Odvaha překonat své hříšné myšlenky na smrt, ale i odvaha poslechnout hlas v mé hlavě a okusit slast nebytí.

Tiché otevření dveří mého pokoje slabě přeruší proud mých myšlenek. Vzdáleně vnímám člověka, který pomalu vklouzne do místnosti a s tichým povzdechem na rtech si sedá vedle mě. Cítím na sobě jeho pohled. Jeho zelené smaragdové oči se do mě musí zabodávat jako dva ostré meče, avšak jako takové, které mi nechtějí ublížit, jen hrozí svým ostřím.

Vím, že v něm mám oporu. Miluje mě a já miluji jeho. Přesto je mi v těchto chvílích za těžko přijímat jeho lásku. Pesimismus, který mě nyní naprosto ovládá, mi totiž našeptává, že je jen pouhým lhářem. Podvědomě vím, že pravdou je přesný opak a lžu jen sám sobě. Tomuto člověku na mně opravdu záleží. Nalhávám si opak, jen abych se mohl utápět v sebelítosti.

Již několikrát mi říkal, že bych měl zkusit zajít za odborníkem. Prý mé stavy chápe, ale neví, zdali mi vždy bude schopen pomoci. Dle jeho slov mohou nastat chvíle, kdy tu z nějakého důvodu nebude a já si díky tomu ublížím. Nebude mě moci nikdo kontrolovat a já podlehnu svým utkvělým představám z depresivních období. V těchto chvílích jsem prý naprosto jiným člověkem. Mé stavy mě mění a utváří naprostý protiklad mého normálního já.

Tvrdí, že je přirozené, že se čas od času cítím prázdný. Avšak od toho je tu prý on a naše láska. Jsem mu velmi vděčný, že se mnou zůstal po tom všem, co se stalo. A že se mnou zůstává i teď, když mě čas od času minulost dohoní a já na několik dní propadnu depresím.

„Louisi," slyším, jak mě tiše osloví a jeho velká dlaň spočine na mé hlavě. Tam v milujícím gestu přejede přes mé vlasy a lehce sklesne zpět dolů, kde se zastaví na mém ramenu. Vychutnávám si jeho hřejivý dotek. Ať chci či ne, je to příjemné. Velmi příjemné. Přináší mi uklidnění a dodává mi sílu k souboji se svým vnitřním já.

Bez dalších slov si mě stahuje do náruče a pevně mě zezadu objímá svými silnými pažemi. Své ruce přiložím k těm jeho a kopíruji jejich pohyb. Zády se opřu o jeho svalnatou hruď a vychutnávám si pocit bezpečí, který mi jeho objetí dopřává. Myšlenky v mé hlavě se o nepatrný zlomek utlumily a některé z těch zlých odešly na chvíli pryč.

Zasévá do mě nový pocit. Chuť bojovat. Najít dostatek sil a odvahu k tomu, abych se vzepřel sám sobě. V jeho objetí vždy přestávám být posedlý svou sebelítostí. Najednou je tu něco nového. Snad naděje a vzdálené volání šťastné písně života, připomínka veselých okamžiků, chuť slastného zapomnění.

Cítím, jak vtiskává lehký polibek na můj spánek a jeho dlouhé vlasy se lehce otírají o mou tvář. Šimrá to, ale zároveň je to dotek značící blízkost, jemnost a lásku. Nejspíš jej neměl v úmyslu, avšak jsou to právě necílené drobnosti, které nám ukazují pravé smýšlení lidí v našem okolí.

Natočím hlavu a svůj nos zabořím do jeho krku. Jeho specifická vůně mísená s jemným oparem parfému mě uklidňuje. Opravdu nevím, co bych dělal, kdyby tu nebyl. Jeho přítomnost je mým lékem. On sám je pro mě drogou, na které jsem se stal závislý a nedokážu s ní přestat. Všechen můj vnitřní neklid se postupně rozpadá a má mysl přestává bloudit v kruzích. Zběsilý kolotoč myšlenek zpomaluje a já se uklidňuji. Jediné, co vnímám, je on. Můj anděl strážný, jedinečný přítel a nejspíš také ten nejlepší člověk pod sluncem.

„Miluji tě," zašeptám mu do jemné kůže na krku a následně to samé místo políbím. Osamělá slza vděku steče po mé tváři a končí svou pouť v lemu mého trička.

Jeho palec jemně přejede po mokré cestičce a obkreslí trajektorii oné kapky slané vody. Setře tak zbylou vlhkost a učiní mou pokožku opět suchou a v jeho očích i bezchybnou.

„Taky tě miluji, Lou. Nejvíce na světě," odpoví na má slova těsně před tím, než spojí naše rty dohromady v procítěném polibku stvrzujícím naši nekonečnou lásku.

Stejně jako básníci mají světlo na konci tunelu, stejně jako rostliny mají slunce, já mám Harryho. Milující osobu se zlatým srdcem, úžasnýma očima a ještě dokonalejšími rty.

Další vypisování se z depky. Vůbec první příběh tady, kde používám ich-formu. Mám z toho divný pocit. Ale ráda zkouším nové věci. Doufám, že vás nová část potěšila a snad jsem na vás nepřenesla ani tu nejmenší část své depresivní nálady. 

Makkakonka