The first

Kapitola první

„Řekni mi, že si ze mě děláš legraci!" zařve na mě.

„Uklidni se!" strčím mu ruku přes pusu a podívám se mu do očí.

Nikdo nesmí vědět, o čem se tu tady bavíme, neohrozilo by to jenom nás, nýbrž i existenci celého našeho domova-Archy.

Mnoho mých přátel pokládá Archu za vězení, ze kterého není nikdy úniku, ale já ji spíš považuji za záchranný člun, který máme. Archa to totiž není žádný kamenný dům, ale vesmírná stanice, která krouží na orbitu zničená země, jež byla postižena před lety jadernou válkou.

Archa tak tedy je opravdová archa, jen místo zvířat čekáme na záchranu my, zbytek lidské rasy na tomto světě. V meziplanetárním prostoru se již pohybujeme devadesát sedm let, oficiálně bychom se tak měli vrátit na zem za tři roky. Oficiálně- to je to slovo.

Já a pár vyvolených víme, že se to nestane. Procenta kyslíku na lodi ubývají, vydrží nám pouze tak na půl roku. Pak se stane celý prostor Archy neobyvatelný. Pokud se chceme dostat na Zem, musíme už teď pro to něco dělat, jinak každý z 2658 lidí na palubě zemře, do posledního. Včetně mě.

„Je to jediná možnost, jak ji zachránit," řeknu, „prosím věř mi."

„Myslíš, že poslat ji na Zem zamořenou radiací je jediná možnost?!" zakřičí Bellamy již tlumeným hlasem a vykulí na mě oči.

„Jiná možnost není, je mi to lí-."

„Slečno Bowová, chce vás vidět Rada." Hlas patří vojákovi, který stojí na konci chodby. Z práce se můžu uvolnit pouze na chvíli.

„Ten rozhovor dokončíme později. Jen ti chci říct, že-,"

„Slečno Bowová!"

„Už hned jdu!" řeknu a pak se otočím na Bellamyho, „To, co se stalo, mě mrzí a není dne, kdybych to nechtěla vrátit zpátky."

Na to si utřu slzu, kterou snad nikdo neviděl a vyrazím směrem k vojákovi.

Není dne, kdybych na Octavii s lítostí nepomyslela.