The first

Kapitola třetí

Zhluboka dýchám a svírám vší silou ruce v pěst, snažím se, co nejrychleji uklidnit. Nedaří se mi to.

Čeká mě teď velmi důležitá schůzka s Radou, která vše rozhodne. A když myslím vše, tak to znamená opravdu vše. Mou budoucnost, Octaviinu budoucnost, budoucnost všech. Život nebo smrt.

Po přiložení mé identifikační karty se kovové dveře přede mnou jako kouzlem otevřou. Nemohu se nevšimnout, že nenápadně zavrzají, typické. Vše se a téhle lodi začíná pomalu rozpadat.

„Vítáme vás na zasedání Rady slečno Bowová, jste zde zvaný host," řekne muž tmavé pleti, jež se sklání nad kruhový stůl. Je to Kancléř Theolonius Jaha, ten nejvyšší na této lodi, byl demokraticky zvolen před třemi roky. Rozhoduje naprosto o všem, navrhuje a schvaluje zákony, rozhoduje o rozsudku těžkých zločinů.

V místnosti však není sám, kolem stolu sedí či stojí další členové Rady, kteří byli taktéž zvoleni a tvoří jakousi vládu. Mnoho tváří poznávám, ale některé mi jsou méně povědomé.

Kromě členů Rady je v každém rohu voják připravený kdykoliv zasáhnout. A kromě nich jsou zde vlevo od Kancléře muži a ženy v bílých pláštích, mý kolegové, do tohoto hloučku pařím i já. Nechci nás nazývat laboratorními krysami, ale to přesně jsme. Zalezlí ve své laboratoři a zkoumáme nevyzkoumané, my konkrétně život na Zemi, přesně se naše oddělení nazývá: výzkum o vlivu radioaktivní přeměny na organismy a možnosti života na zemi, ale koho to zajímá.

Vyrazím ke hloučku lidí a hned v něm poznám pár svých přátel, nejsou to však úplně dobří přátelé. Přijde mi, že jsou tolik zavrtáni do své práci, že jim je úplně jedno koho mají nablízku.

„Tak tedy, abychom začali," promluví znenadání Kancléř Jaha, „Půjdu rovnou k věci. Jak asi víte, zásoby kyslíku a vlastně úplně všeho se začínají tenčit, při stejném počtu obyvatel nám vydrží tak na dva měsíce-"

„Dva měsíce? Nemluvil tady někdo o půl roku?" skočí mu do řeči jedna členka Rady.

„Původně jsme se domnívali, že jde o půl rok. Po opakovaném prozkoumání jsme zjistili, že informace byly chybné. Dva měsíce," řekne Jaha.

Zalapám podobně jako většina místnosti po dechu. Vím, že jednou všechno musí skončit, je až neuvěřitelné, že Archa teď překypující životem bude asi za dva měsíce bez života. Zkáza se blíží mnohem rychleji, než jsem si původně myslela.

„Právě z toho důvodu jsem svolal tuto Radu i s členy vědeckého týmu," pokračuje, „chtěl, aby bylo navrženo několik možných řešení k záchraně podstatné části Archy."

„Podstatné části?" vydechnu.

„Slečno, laskavě mě nepřerušujte ..." řekne s klidným hlasem Kancléř.

„Pokud se nemýlím, právě jsi řekl podstatná část Archy," přidá se ke mně jedna žena.

Když pohlédnu jejím směrem, zjistím, že se jedná o doktorku Griffinovou. Bývala členkou Rady, kterou za neznámých okolností z Rady vyhodili. Vždycky mi přišla hrozně sebevědomá, někdy až příliš. Bylo všeobecně známo, že na Kancléře Jahu měla obrovský vliv. Znám jí hlavně z práce, pracujeme teď na společném projektu.

Kancléř se však nenechá přerušovat a pokračuje: „Jak teď již můžeme se sto procentní pravděpodobností říct, kyslík nám vystačí pouze na dva měsíce, ale pouze pokud zmenšíme naší populaci o osminu."

„To je 300 lidí!"

Taky jsem si to rychle spočítala, to snad není pravda. Musí existovat jiné řešení, musí.

„Nelze pouze snížit koncentraci kyslíku?"

Jaha pouze zavrtí hlavou: „Už teď se blížíme k červeným číslům."

„To je pravda, mnoho lidí z nedostatku kyslíku hůře vidí a má těžké dýchací potíže," přitaká doktorka Griffinová.

Je vidět, že celá místnost je ohromena. Tolik novinek najednou je velmi těžké vstřebat, navíc když jde o zániku veškerého života na arše, jež se uskuteční během dvou měsíců.

Všichni polohlasem diskutují až na jednoho-Kancléře, který jen smutně kouká před sebe. V jeho černých očích se leskne smutek, ale i možná nová naděje a šance v nový a snad lepší život na Zemi.

"Každý má plno práce, nechci tuto schůzi proto dále zdržovat. Řešení této situace je jasné."

„Co máte v plánu, Kancléři?" řekne kdosi.

„Tím se dostáváme k plánu Stovka," pronese Jaha, „navrhuji, aby na Zem byla vyslána stovka nezletilých delikventů, kteří prozkoumají, jak to na Zemi vypadá a pošlou nám zprávu přes vysílačku. Vše je pod vedením doktorky Griffinové a zde přítomného vědeckého týmu."

Po skončení schůze Rady jdu hned za Bellamym, musím mu vysvětlit, proč Octavie bude mezi 100 delikventy.

„Takže jí tam prostě nechám poslat zemřít?!"

„Jiná možnost není," vydechnu.

„Tomu nevěřím, vždyť za rok jí bude osmnáct, půjde znovu před soud a s tvou pomocí se může dostat na svobodu. Máš vysoké postavení a-."

„Ty jsi mě neposlouchal, proto abychom zde přežili alespoň dva měsíce, pošlou na smrt 300 lidí! A nemyslím, že začnou u nejvýše postavených," teď už řvu, Bellamy je strašně tvrdohlavý. Někdy mám pocit, že mluvím s děckem a ne s ním.

„Ale vždyť bys jim mohla říct, že je pro tebe z vědeckého hlediska důležitá, tak by ji omilostnili."

„Plácáš blbosti! Viděl jsi, jak probíhá představení před soud u delikventů? Jasně, že ne..."

„Tak mi to řekněte paní chytrá," odplivne si Bellamy.

Chci mu odseknout, nakonec si to ale rozmyslím: „Největší sílu mají peníze. Pokud máš dost peněz na podplacení soudce a poroty, tak ho omilostní, jinak je klidně vypustí do hlubin vesmíru..."

„Já mám nějaké peníze!"

„Nejsem si jistá, ale nikdy jsem u tebe neviděla půl milonu dolarů!"