The first

Kapitola čtvrtá

                Od hádky s Bellamym uplynul už týden, od té doby jsem s ním nemluvila. Nebylo o čem, vždyť nemáme na výběr, pokud Země je stále neobyvatelná a zamořená radiací, tak ani ne během dvou měsíců všichni zahyneme. Tak jako tak.

Nemůžu mít takovéhle negativní myšlenky, vždyť právě v našich rukou leží osud celého zbytku lidstva. Vím to. Vím, že na tento úkol jsem se celý život připravovala. V sázce je příliš mnoho.

Jsem v laboratoři, poslední dobou zde trávím s vědeckým týmem celé dny a noci. Jíme tady, spíme tady, tohle je náš život. Tohle je život, který miluji, i když vím, že je to vlastně špatně. Že by občas neškodilo vypnout a najít si nějaké normální kamarády, možná přítele.

„Alisso," přistoupí ke mně kolega Simon, „u dveří stojí nějaký poslíček s tajným psaním pro tebe." Nato si posune brýle ke kořenu a povytáhne tázavě obočí.

„Díky, za informaci Simone," odvětím a trochu se začervenám-vyznělo to trochu jako bych měla tajného ctitele, což je blbost.

Nechám svoji práci ležet a odeberu se ke dveřím. Zasunu identifikační kartu do přístroje po pravici. Kovové dveře se rozletí a přede mnou zády stojí muž ve stejnokroji posla. K mému překvapení v rukou nic nedrží.

„Dobrý den, to vy mi máte dodat..." postava se otočí, „Bellamy?"

Bellamy ke mně rychle přiskočí a zacpe mi pusu podobně, jako jsem to udělala já před týdnem, ale já se mu vysmeknu.

„Co tu proboha děláš? A kde jsi vzal tu uniformu?" vyhrknu ze sebe.

„Tady ne," zašeptá a zatáhne mě do temného koutu chodby. Jeho ruka mi doslova drtí zápěstí. Už mě to začíná štvát. Co si o sobě myslí? Vždyť já mám tolik práce, že nevím co dřív.

„Co chceš? Nemám čas na nějaké hloup-"

Ztuhne. „Hlouposti?"

„Ano hlouposti, pane Inkognito. Můžeš to ze sebe už vyklopit?" odseknu a promnu si zápěstí. Bellamy má opravdu pevný stisk.

„Tak fajn," vydechne, „přemýšlel jsem o plánu Stovka a o Octavii. Vím, že je to jediná její možnost, jediná naděje na přežití"

Príma, to mu to došlo až teď...

On ale pokračuje: „Mám však podmínku."

„Co? Jakou podmínku?"

„Nechám letět svojí sestřičku na Zem, pouze pokud s ní pojedu i já."

Nejsem schopná jediného slova, to jsem opravdu nečekala. Ne! To je šílené! Nikdy nedovolím, aby byl můj jediný přítel odeslán na nějakou skoro sebevražednou „misi". Vždyť pak bych neměla tady na arše nikoho. Nemůžu mu to dovolit, nemůžu, až příliš jsem na Bellamyho fixovaná- je skoro jako můj bratr. Bez něj bych tu zůstala sama proti všem, proti celému světu. A pomyšlení, že bych ho pak už třeba nikdy neviděla...

„To nepůjde, vysoukám ze sebe, „Bellamy, na palubu rakety mohou vstoupit pouze delikventi, které Archa nebude postrádat. Nikdy tam nepošlou takového výborného vojáka jako jsi ty. Mimochodem ty o téhle akci ani nesmíš vědět."

On zavrtí hlavou a prohrábne si tmavé vlasy. Pak se na mě podívá. „Dokážeš si představit Octavii tam dole? Někde na pospas šelmám a bůhví čemu ještě? Vždyť ona celý život strávila v naprosté izolaci."

Vím, co má na mysli. Ani mne nejde do hlavy představa Octavie, která dokáže čelit všemu, co jí tam na Zemi potká.

„Je mi líto, Bellamy," zamumlám, „nejde to."

„Ty to nechápeš All," zadívá se mi do očí, „já se do tý rakety dostanu, ať chceš nebo ne, ať se to líbí někomu z tvýho zatacenýho týmu vědátorů. Já se tam dostanu."

„Bellamy," zavrtím hlavu, „nedělej to."

To už však vidím jen jeho záda, jak zahýbají za roh chodby.

"Bellamy!" zakřičím a propuknu v pláč.

Chci, aby to už skončilo! Všechno...