Moje Mafiánská Láska

Napadení

 Připadám si jako dítě, které kára matka, že udělalo něco špatně. Sedím na židli a trošku se hrbím, nade mnou stojí Katie se založenýma rukama a nevěřícno - naštvaným pohledem mě skenuje.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit!" zvolá nevěřícně.

Cítím se trošku trapně, ale ne natolik abych polevila ve svém rozhodnutí.

„Katie, vysvětlím ti to."

„To jsem zvědavá!" Rozhodí rukama.

Zhluboka se nadechnu a narovnám se, abych si přidala na autoritě. „Podívej, žijeme spolu už osm let. Budu za pár měsíců dělat státnice, v baru jsem si vydělala dost na to, abych si zaplatila vlastní byt. Já... Prostě potřebuju víc prostoru, chápeš?"

„Tím chceš naznačit, že tě s Jamesem dusíme?" ptá se mě s přivřenýma očima.

V předsíni bouchnou dveře a do kuchyně nakráčí James. „Kdo se tu dusí?"

„Asi Elisabeth!" Naschvál řekla moje celé jméno, ví, že to nemám ráda. Nikdy mi tak neříká.

James pouští tašky s nákupem na zem a zírá na mě. „Cože?" zasípe.

„Ježiš," zakleju potichu. „Ano, chtěla bych si tady najmout svůj vlastní byt. Skoro naproti. Jen potřebuji být sama. Snažím se to vysvětlit Katie, ale neposlouchá mě!"

„Já že tě neposlouchám, paní Nic-vám-nemusím-říkat-stěhuju-se?"

Zvednu se ze židle a podívám se na Jamese, který mezi námi nerozhodně střílí očima. „Jamesi, je tak nepochopitelné, že jsem dospělá a potřebuji být sama?"

„Ne, myslím, že ne," řekne klidně. Tohle na něm mám strašně ráda. Nikdy nelže, i když si občas přidělává starosti, nelže.

„Proč tak najednou?" ptá se znovu Katie. V jejích očích vidím nerozhodnost, James ji nalomil. V duchu si tancuji tanec vítězů.

„Víš, že to není najednou," řeknu popravdě a podívám se jí do očí. „Já jsem samostatný tvor, potřebuji být sama. Aspoň někdy. Napadlo mě, že bych s vámi žila, ale prostě bych měla i vlastní byt, hned naproti paní Martinová byt prodává. Budeme u sebe."

„Mě to přijde rozumné!" prohlásí James, zvedne tašky ze země, dá je na linku a začíná vybalovat.

Katie svěsí ruce. „Nechtěla jsem... Nechci a sis tady připadala špatně..." řekne v klidu.

Povzdechnu si. „Tak to není a ty to víš. Jen ... Každý den jsem okolo lidí, ve škole, v baru, všude. Nemám chvilku, kdy bych byla sama. Snažila jsem se být v pokoji, ale potřebuji větší prostor. Od rodičů mám hrnce a talíře, které mi koupili. Nahromadila jsem si peníze, abych to všechno zaplatila. Potřebuju být občas sama."

Katie odevzdaně zvedla ruce. „Vzdávám se, máš pravdu. Jednej tak, abys byla šťastná hlavně ty."

Zavýsknu a vlétnu ji do náruče. Zasměje se a obejme mě. „Ale úterní palačinkový večer zůstává!"

Zamručím. „Bez Jamesových palačinek se nedá žít!"

Obě se zasmějeme a skočíme na Jamese. Vznikne hromadné objetí. V této chvíli mi nechybí nic.

Nesmírně se mi ulevilo, když jsme večeři snědli, tak jako každý den, v klidu a pohodě. Ke stěhování jsme se pořád vraceli. Byla jsem šťastná, když mi nabídli, že by mi pomohli byt zařídit, abych na to všechno nebyla sama. Když už bylo šest, musela jsme se sbalit a jít na brigádu do baru. Už tam pracuji přes rok, a sice to tam nesnáším, ale plat dostávám slušný. Aspoň na moje poměry. Naštěstí máme dobrého šéfa, se kterým jsem se mohla domluvit na směnách, jelikož chodím do školy a potřebuji se učit. Domluvili jsme se, že budu chodit ve čtvrtek, kdy mám sice školu, ale dopoledne, v pátek, který mám volný a sobotu chodím na noční směny. V neděli mám ranní směnu. To je už dost vyčerpávající, většinou se na 3 hodiny, co mám pauzu jdu vyspat do jednoho z pokojů, které tu máme pro hosty a jejich společnice. Jeden pokoj je tolik malý, že tam nikdo nechodí, tam spím já. Hrozně se těším, až tuhle práci skončím, nesnáším ji! A šéf to ví, jenže potřebuju peníze a on nade mnou drží ochrannou ruku. Většina barmanů a barmanek jsou fajn, ale jen někteří. Ty ostatní téměř nevídám.