Moje Mafiánská Láska

Návštěva Lauren

  Ráno jsem v posteli sama. Oko mám opuchlé a bolí mě. Mrkat, dívat se do stran nebo dokonce jen se dívat, mě bolí. Jsem přešlá a mám stáhnutý žaludek. Prostě to bylo psychicky těžké. Já na tohle nejsem stavěná. Už jednou mě chtěli tohle udělat, ale to je okamžitě zastavil Jake. Včera ne, nebyl tam. Nevyčítám mu to, nemohl za to.

Otočím se na bok a trhnu sebou. Zapomněla jsem, že mám na boku modřinu. Pomalu si na posteli sednu. Trochu se mi motá hlava, tak počkám, abych nespadla. Pak se opatrně postavím, nohy mám pořád jako želé, ale aspoň mě udrží. Přijde mi, že mám celé tělo až moc těžké.

Otevřu dveře a vejdu do obýváku, kde je Katie. Proč není v práci?

„Ahoj!" Vyskočí na nohy.

„Ahoj," ušklíbnu se bolestí, nevěděla jsem, že mě bude bolet i mluvení.

„Chceš pomoc?" zeptá se starostlivě, ale já jen jemně kývnu hlavou, že ne. „A jak se cítíš?" Jde se mnou do koupelny a opře se o futra.

Snažím se nejméně otevírat pusu, takže jen tak hučím. „Myslela jsem, že to bude horší, ale je to v pohodě. Jen mě to bolí." Opatrně si strčím kartáček do pusy.

Úlevně si oddechne. „Udělám ti čaj. Co si dáš k jídlu?"

Vyndám kartáček. „Nemám hlad, stačí čaj."

Čištění zubů byl zážitek. Bolelo to jako čert. Navíc vypadám příšerně. Celé oko mám zeleno-fialové a přivřené. Modřina se mi táhne až pod líci. Povzdechnu si a jdu na záchod.

Než si dám čaj, převléknu se a pokusím se ustlat. Moc mi to nejde. Pokaždé, když zvednu ruku, rozlije se mi bolest od boku, do celého těla.

Nechám to být a jdu si pro čaj. Než si sednu, vezmu si brčko, myslím, že bych se jen tak nenapila.

Katie tu není tak si vezmu hrníček a jdu do jejího pokoje. Obléká si bundu.

„Jdeš do práce?" zeptám se a napiju se z brčka.

„Jo, psala jsem šéfovi, že přijdu déle. Chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku," usměje se na mě.

Kývnu hlavou. „Dobře." Vyprovodím ji ke dveřím. Už si dává boty, když se zvedne. „Málem bych zapomněla! Včera ti přišel dopis. Je tam znak z nemocnice, nezapomněla jsi na nějakou prohlídku?"

Zamračím se. „To by přece neposílali dopis. Podívám se na to," slíbím.

„Tak mi napiš. Pa!" zabouchne za sebou dveře. Jdu se podívat na kuchyňskou linku, kde máme košíček s poštou. Najdu obálku se svým jménem. Položím hrníček a otevřu ho.

Drahá Beth,

Dlouho jsem tě nekontaktovala. Nyní, když ležím v nemocnici, doufám, že si na mě moje holčička vzpomene. Prosím přijď za mnou, děvenko. Jsem ve třetím patře.

S láskou Lauren.

Zastaví se mi srdce. Panebože Lauren je v nemocnici! Už minule mi psala, že jí není zrovna do skoku.

Běžím se obléknout, mobil si strčím do kapsy, vezmu si pár liber. Rozčešu si vlasy. Přemýšlím, že bych moha tvář zakrýt make-upem, ale když si představím tu bolest si na to sáhnout, nechám to být. Vezmu si kapuci.

Ještě pro jistotu do kapsy strčím dopis. Obléknu si pohodlné boty a zamknu. Klíče si hodím do kapsy. Natáhnu si kapuci a skloním hlavu, nepotřebuji, aby na mě koukali zvědaví lidé. Raději to vezmu po schodech, abych nikoho nepotkala. Vyběhnu na ulici a zastavím si taxíka.