"Tak nashle a děkuju," rozloučila jsem se s personálem Mountmill Coffee a s kytarou v ruce jsem vyrazila ven do toho příšerného mrazu.
"Brr," otřásla jsem se po chvíli chůze a kytarové pouzdro si přednala z levé ruky do pravé, protože už jsem přestávala cítit konečky prstů.
Vzhledem k časové rezervě, co jsem ještě měla, jsem se rozhodla si trochu prodloužit cestu přes Londýnský park, který se nacházel nedaleko Green Street, kde jsem se právě nacházela.
Za nedlouho už jsem se nacházela u mohutného dubu na okraji Londýského parku, který byl ze všech stran i koutů pokryt čerstvě bílým sněhem, který se třpytil od světel pouličních lamp. Ač byla zima a já byla promrzlá na kost, musela jsem se pousmát nad tou krásnou zimní atmosférou. Všechno bylo zasněžené, děti sáňkovaly a dováděly na velké kopci, hned vedke zmrzlé fontány, na níž bruslil zamilovaný pár. Zatočila jsem doleva, směrem k dětskému hřišti, které bylo celé opuštěné, protože bylo také přikryto bílou pokrývkou. Cestou jsem spatřila pár usmívajících, ale i částěčně rozpadlých sněhuláků různých velikostí.
Zavzpomínala jsem na své dětství, kdy jsme s mámou sáňkovali na menším kopci nedaleko našeho domu, jak jsme se svalili do sněhu a vytvářeli andělíčky, nebo jak jsem i já milovala stavění sněhuláků. Po tváři mi pomalu začaly stékat horké slzy. Ta díra v mém srdci bolela, nedalo se popsat jak. "Nikdo už mi jí nevrátí," tiše jsem vzdychla, utřela slzy a raději pokračovala dál v cestě.
"Ahoj Mattie," vyrušil mě mě velice povědomý hlas. Odvrátila jsem pohled před sebe, kde stála vysoká dívka s vlnitými hnědými vlasy.
"Ahoj Landyn, co ty tady?" bylo divné jí tu potkat. Jsou pro ní typičtější spíše party a různé kluby, kde je vždy až někdy do rána.
"Potřebovala jsem trochu provětrat hlavu, znáš to. Co ty tady takhle pozdě?" odvrátila pohled na zem, jakobyy se něco stalo a nechtěla o tom mluvit. Přišlo mi to divné, ale nějak jsme neměla náladu to řešit.
"Byla jsem hrát a pak se chtěla trochu projít, než vždyť víš.." podívala jsem se na černé pouzdro, ve kterém se před sněhem schovávala má kytara.
"Jo tak. Nechceš někam zajít?" navrhla mi s úsměvem.
"Proč ne," opětovala jsem jí úsměv a kývla hlavou na souhlas. V ten moment mi byko jedno, kolik je hodin, kdy dorazím domů, ale jediné co jsem věděla je, že tam určitě nepospíchám.
"To už je tolik? Promiň Landyn musím jít," při pohledu na hodiny mi srdce začalo bušit jako o závod. s Landyn jsem se ryhle rozloučila, hodila pře sebe kabát, popadla kytarové pouzdro a ryhle spěchala domů. Věděla jsem, co mě čeká stejně tak dobře, jako to, že bych se tomu nevyhnula ani kdybych šla z Mountmill Coffe hned domů.
"Jsem doma," zvolala jsem nervózně a očekávala, co se bude dít. Sotva jsem ze sebe skopla boty a sundala si mokrý kabát ve dveřích už stál táta s rukama skříženýma na prsou.
