"A-ahoj tati," vykoktala jsem ze sebe, ale můj pohled stále směřoval k naší dřevěné podlaze.
"To je dost, že jsi taky doma," odpověděl mi na pozdrav a já začínala vnímat naštvanost v jeho hlase.
"Kde jsi byla tentokrát?" přeměřoval si mě pohledem a nevypadal moc nadšeně.
"Jen v Mountmill Coffee a pak jsem se trochu prošla parkem," zalhala jsem a čekala jsem na otcovu reakci.
"Jenom v parku jo? Vždy, když chodíš hrát jsi do devíti doma, tak mi nevykládej, že ti tvoje procházka parkem trvala skoro hodinu," tón jeho hlasu se více a více naplňoval vztekem a přibíral na hlasitosti. Věděla jsem, že tohle za žádnou cenu nedopadne dobře.
"Byla jsem ještě ve Starbucks," tiše jsem přiznala a pohled rychle sklopila ke svým promrzlým nohám.
"Jo tak ty si budeš užívat, zatímco já budu vydělávat. Co si o sobě vůbec myslíš?" začal na mě křičet a zase mi vše vyčítat.
"To si nemůžu občas někam zajít? Promiň, ale je to lepší než být tady s tebou!" sotva jsem to dořekla, litovala jsem toho. Nevěřila jsem, že jsem to opravdu řekla nahlas, ale vřelo to vve mě natolik, až jsem se neudržela.
Z mého vyčítavého myšlení mě "vyssvobodila" rána do mé tváře. Okamžitě jsem se zvedla ze schodů, na kterých jsem doposud seděla, sebrala jsem si svoje věci a vyběhla nahoru do svého pokoje.
Zádami jsem se opřela o dveře a sjela po nich dolů na zem, kde jsem si obličej složila do dlaní. Horké slzy, které mě štípaly do očí se draly na povrch a skrz mezery mezi prsty mi padaly do klína. Pohledem jsem přejela po mámině fotce na nočním stolku. Vždy, když jsem potžebovala, byla tu pro mě. Kdykoliv jsem za ní mohla přijít, ať mě trápilo cokoliv. Mohla jsem se jí vybrečet na rameni, když jsem potřebovala.
A teď? Nechala mě tu s ním. Nejraději bych odešla za ní.. Všechno by tak bylo lepší.
Bolest zad mě vytrhla z mých myšlenek. Stále jsemseděka na zemi opřená o tvrdé dřevěné dveře. Ruce jsem měla olepené a špinavé od řasenky, která mě díky horkým slzám, které před chvílí nebraly konce ušpinila. Raději jsem nechtěla vědět, jak vypadají moje oči a vůbec celý obličej. Bylo mi to jedno. Nedělala jsem si s tím, jak vypadám hlavu, tyhlety "stavy" jsou součástí mého každodenního života.
Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky, odreagovat se. Svlékla jsem si úzké béžové džíny, vytahaný modrý svetr i spodní prádlo a vydala jsem se do koupelny, naložit se do horké vany.
