Ruined/Luke Hemmings

Chapter two ^_^

Zdravím ^_^, jen chci říct, že z toho psaní chcípám..

,,Koukej se posunout Timmy." zakňučela jsem. Jeho drobné nožky byly nějakým způsobem zakomponované do mých zad a nebylo to vůbec příjemné. Teda aspoň pro mě ne. Odpověď mi přišla v podobě chrápání. Povzdechla jsem si a opatrně vyhrabala končetiny z postele. S oblečením v ruce jsem co nejtišeji zamířila do koupelny a zavřela za sebou dveře. S každou horkou kapkou, která jako kamení dopadala na mé unavené tělo, jsem si připadala volnější. Po půl hodině jsem nedobrovolně otočila kohoutkem a snažila se obléknout. Zvolila jsem riflové kraťásky s jednoduchým černým tričkem a svoje dlouhé černé vlasy jsem si na temeni spletla do dlouhého copu. Nanesla jsem jen decentně řasenku a se spokojeným úsměvem opustila koupelnu.

Máma už seděla s ranní kávou u haldy papírů a mnula si spánky. Její práce byl jeden z mála důvodů, který nás donutil změnit místo trvalého bydliště.

,,Dobré ráno." houkla jsem a vytáhla z poličky hrníček. Něco nesrozumitelně zahuhňala a zřejmě neměla čas ani náladu se se mnou vybavovat. Nedivila jsem se jí. Kruhy pod jejíma očima dokazovaly, že toho asi moc nenaspala a hromada papíru taky ne a ne ubývat. 

Vyběhla jsem schody do svého pokoje, ze stolu sebrala svůj pokrčený skicák a utíkal zpět dolů. Sedla jsem si k oknu a do uší strčila sluchátka. Když moje sluchové receptory zaznamenaly něco tak úžasného, celým mým tělem projel známý, neuvěřitelně příjemný pocit.

,,The way she looked was so ridiculous.." broukala jsem si a podupávala do rytmu nohou. Nebylo mým problémem poslouchat jejich hudbu, tu jsem zbožňovala, ale dostat epileptický záchvat pokaždé, když se jeden z těch čtyř kašparů podívá do kamery mi přišlo přehnané. I když jsem musela přiznat, že kdykoliv Jenny při pouštění nějakého jejich interview vypustila zasněné 'Awwww', bylo to roztomilé.

Tužka sama od sebe začala klouzat po měkkém papíře. Cítila jsem, jak soustředěním drtím svůj spodní ret mezi zuby. Můj objekt se nad haldou papírů jakoby zasekl a pro mě bylo snazší obtáhnout každý jeho detail. Dokonce i malou vrásku, která se vytvořila mezi jejím obočím.

Díky hudbě mnou proudila nekonečná inspirace. Když jsem obtáhla poslední rys jejího obličeje, zavřela jsem blok a utíkala zašít si ho někam do pokoje. Postel byla prázdná. Timmy nikde. Jester byl zaházený mezi polštáři. Ustlala jsem a položila ho na jeho obvyklé místo. Jeho modré oči svítily i ve tmě a ten strašidelný škleb, který nikdy nezmizel z jeho plyšového obličeje mi připadal tolik roztomilý.

,,Annie!" ozval se zespodu dětský hlas. Usmála jsem se, skicák hodila na psací stůl a vydala se do kuchyně. Zrovna snídal a vlasy mu po noci strávené v té nejměkčí posteli trčely do všech stran.

,,Dojez, ať můžeme vyrazit." informovala jsem ho a sedla si na židli u jídelního stolu. Když vše dožvýkal a zapil voňavým kakaem, mohli jsme vyrazit.

,,Kam to vlastně půjdeme?" zeptal se, když jsme se vydali cestou, která by nás měla dovést k parku.

,,To zjistíme, až tam budeme." kývl a dál kopal do kamínku, které se válely po chodníku. Za chvíli rodinné domy začaly střídat honosné vily.

,,Páni!" vydechl Timmy udiveně a přeskakoval z jedné budovy na druhou. Byla to vážně pastva pro oči. Některé byly tak obrovské, že připomínaly naši okresní knihovnu.

Park byl od našeho domu asi dvacet minut cesty. Když Timmy zahlédl houpačky a obrovskou skluzavku, která byla součásti téhle zelené oblasti, bylo rozhodnuto. Posadila jsem se na nejbližší lavičku a do uší opět pustila hudbu. 'Most of my life, I sat on my hands, I don't make a sound..' zvonilo mi hlavou. Má oblíbená.