Až Na Dně

4. kapitola- Společně to dokážeme!

Asi za půl hodiny klepala máma na zamčené dveře. Odemčel jsem jí a pustil ji dovnitř. Já si sednul na postel, hlavu si opřel do dlaní. Máma si sedla vedle mě. Koukala se na moji modřinu na ruce, kterou jsem nejspíš dostal nějakým kopancem nebo pádem ze židle. Nebylo to poprvý, co takhle vylítnul, ale poprvý jsem to takhle schytal.
"Broučku, já už takhle dál nemůžu," prohodila máma s třepavým hlasem, "musíme to skončit."
"Ale co potom? Vždyť žádné peníze nemáme." namítl jsem. Nešlo mi jen o ně, ale jak se chtěla máma přestěhovat bez peněz? Jak by platila účty, když nepracovala? Jak by mi platila tu zatraceně drahou školu?
"Nepotřebujeme peníze k tomu, abysme byli šťastní broučku."
Tentokrát jsem ji dal za pravdu.
"Kdy to chceš udělat?" zeptal jsem se, i když jsem dávno odpověď znal.
"Co nejdřív. Zítra si pozvu právníka k nám domů a vedle něj mu to oznámím, aby neměl šanci mě zase zbít."
S tím jsem souhlasil. Bylo mi jedno, že mlátí mě, já už si zvyknul. Ale mámě neuděla už jedinou modřinu, o to se postarám. Bylo mi jasné, že jakmile máma podá návrh o rozvod, ten hajzl nám nenechá jediný cent. Budu nicen všechno opustit. Domov, školu, svoje kámoše, svojí holku.
"Lehni si a spi. Musíš být na zítra odpočatá."
"Děkuju miláčku, nedovolím aby na tebe ještě jedinkrát sáhnul. A promiň, že jsem se vždycky jen dívala." řekla, objala mě a slzy se jí koulely po její hebké tváři.
"Já jsem ráda, že ses jen dívala, aspoň tě nezbil tak jako mě."