Malé příběhy velkého vesmíru

Dokud zbývá milost

Kdysi dávno zuřila na planetě Skaro válka mezi dvěma rasami - Thaly a Kaledy. Ani jedna strana nehodlala ustoupit. Nikdo nemínil přiznat porážku, a tak válka trvala již téměř celé tisíciletí.

Ulicí kráčel malý chlapec a nesl konzervy s přídělem jídla pro celou rodinu. Jeden z tisíce, v ničem výjimečný. Nikdo si jej nevšímal a každý si hleděl svého. Co by mělo také za smysl, něčeho si všímat; je válka a tady je lepší se do ničeho nemíchat. Ještě by z toho byly problémy.
Město je rušné, ale přece tiché, nikde ani známka hovoru, či zábavy. Jen z obrazovek někdo z Vojenské elity huláká propagandistický projev.

"Vítězství je již na dosah ruky, Kaledové!"

To ostatně už posledních tisíc let. Navzdory tomu začali všichni jásat a tleskat. Malý chlapec se zaposlouchal. Na chvíli zapomněl na svou povinnost a na to, že jeho rodina čeká na oběd a protlačil se až k obrazovce. Řečnil tam muž v černé uniformě. Tak krásný a upravený člověk! Takhle řadoví obyvatelé kaledského Dómu nevypadali.

"Musíme být silní, přátelé! To naše rasa je jediná, co má na tuto planetu nárok! Kaledové opět povstanou v plné síle a vyhladí ty zpropadené, podřadné Thaly!"

Tak skvělý muž! Znamenitý řečník. Chlapec zavřel oči a představoval si sám sebe na jeho místě. Tolik touží stát se členem Elity! Jednoho dne se jeho sen jistě splní. Stane se vědcem a jeho zbraně budou tak silné, že vyhladí ty "zpropadené, podřadné Thaly".

"Slyšíte? Musíme je VYHLADIT!" Vyhladit, vyhladit, vyhladit!

Dav skanduje a chlapec s nimi. Najednou si však vzpomněl na konzervy a na to, že ostatní už asi mají hlad a rychle se tlačil přes tu masu lidí směrem k domovu.

Vyhladit, vyhladit, vyhladit!

Skandování davu je pro něj jako marš, jako hudba, jako bubnování, co zve muže do bitev. Jednoho dne to bude on, kdo bude stát před kamerou a vyzývat lidi k boji. Bude hrdinou svého lidu a budou ho milovat, budou se ho bát... A ze všeho nejvíce se ho budou bát Thalové!
Dav šel bohužel právě opačným směrem, než tento malý odhodlaný Kaled a protlačit se skrz byl takřka nadlidský výkon, proto jej musel následovat. Domů se dostane později. Lepší je donést jídlo pozdě, než vůbec. Ke svému překvapení zjistil, že je až příliš blízko hlavní bráně Dómu. Popadla ho náhlá touha splnit si svůj starý sen a zjistit, jaké to je venku...
Říkalo se, že je to nebezpečné. Radiace, pustá krajina a krvelační mutanti, v kombinaci s nekončícími boji. Je to určitě smrtelně nebezpečné, ale podobná příležitost se mu sotva naskytne. Využil přítomnosti toho velkého množství lidí a proklouzl ven. Nikoho to stejně nezajímalo, život už měl pramalou hodnotu. Jemu to však připadalo jako hotový hrdinský výkon, vždyť přece proklouzl ze střeženého domu Kaledů! Pohlédl do krajiny. Nikdy by ho nenapadlo, jak je to všechno veliké, tajemné a vzdálené!
Nebyla to nijak půvabná krajina. Vzduch ještě čpěl bojovými plyny. Zem hyzdily krátery po granátech a zbytky bariér z ostnatých drátů. Až sem doléhal hluk motorů bojových strojů. Tohle je planeta, pro kterou se tady bojuje už stovky let? Chlapec byl trochu zaskočen, ale rozhodl se jít dál. Byl až příliš zvědavý na to, aby tomu pokušení odolal. Kráčel tou mrtvou krajinou, kterou halil smuteční závoj mlhy. Začínalo ho štípat v krku a na okamžik začínal uvažovat že se vrátí. Odolal pokušení a pokračoval v cestě.
Vyhladit, pomyslel si. Musí vidět, jak jejich vojáci zabíjí ty zpropadené Thaly! Vyhladit, vyhladit...
V uších mu stále znělo skandování davu a pohánělo ho to dál. Hluk sílil. Krajina byla čím dál více zpustošená a zanedlouho už spatřil běžící siluety vojáků. Nad jejich hlavami kroužilo malé, dosti primitivní letadlo. Jeden z nich na něj zamířil puškou s laserovým zamšřovačem, ten druhý vzal prostý luk a šípy. Tohle je ta úžasně vybavená armáda, o které ten muž v černé uniformě tolikrát mluvil?! Skandování v jeho hlavě se vytrácelo a z odhodlaného budoucího vůdce se stalo opět vyděšené dítě, které si uvědomilo, že zašlo až příliš daleko.