Malé příběhy velkého vesmíru

Smrt bydlí na Strahově

Trocha mývalismu pro Rassilonův brk - přiznávám se k tomu bez mučení. 

***

„Co myslíš, Doktore?" Ozvalo se ze dveří vedoucích do šatny.
„Ano," odvětil Doktor, který v tu chvíli věnoval veškerou svou pozornost konzoli TARDIS, nikoliv viktoriánským šatům, kterými se jeho společnice právě chlubila. „Ano, opravdu jsme se vychýlili z kurzu. Ale jen málo. Nebude to problém."
Sarah Jane dala ruce v bok. „Posloucháš ty mě vůbec?"
„Jistěže ne..."
„No to jsem si mohla myslet!"
„...Jak jsem řekl, nebude to problém." Otočil se k ní. „Co že jsi chtěla?"
Mladá žena si povzdechla. Jistě, Doktor disponoval neuvěřitelným intelektem, neskutečnou vynalézavostí a technickými dovednostmi, ale v některých ohledech jeho schopnosti stále ještě výrazně skřípaly. „Jak vypadám?"
„Dobře, jak jinak, Sarah," odvětil Pán času rychle, jako by se módou nechtěl zabývat déle, než po nezbytně nutnou dobu. Pojem „nezbytně nutná doba" však pro každého z nich znamenal různý časový úsek. Když tedy spatřil, že jeho společnice rozhodně ještě neskončila, ještě dodal: „Ve viktoriánské Anglii se to bude vyjímat skvěle."
„Zato ty máš co mluvit s tou svou šálou," poznamenala Sarah. „To si nikdy nepřipadáš... divně?"
„Mám dvě srdce, Sarah. Myslím, že lidé na Zemi by na mně našli horší věci, než je šála." A opět se sklonil ke konzoli, čímž považoval konverzaci na téma dobových kostýmů za uzavřenou.
Ozval se tolik typický zvuk motorů materializující se TARDIS.
„Asi máme malou změnu plánu, je to překvapivé, ale..."
„Ale přistáli jsme o sto let později, a ještě v úplně jiné galaxii? To je opravdu velmi překvapivé," poznamenala Sarah s jasnou příchutí ironie v hlase.
V Doktorově pohledu byla náhle patrná jasná známka urážky: „Ne. Vlastně jen o sto let později. Planetu jsem víceméně trefil."
Jeho společnici slovo „víceméně" v souvislosti s navigačním systémem TARDIS dosti znepokojovalo. „Jestli jsme přistáli někde na Plutu..." pohlédla na majitele lodi s pohledem, který mluvil za vše. Velmi těžko se jí přiznávalo, že ji tyto náhodné cesty možná těší i více, než plánované výlety. Tedy, až na časté ohrožení života.
„To hned zjistíme." Při pohledu na monitor se samolibě usmál. „Řekl jsem, že jsem planetu víceméně trefil.
Sarah Jane jen poznamenala: „Tentokrát dokonce i více, než méně. A jak to tak vypadá, raději se půjdu převléct." Vrátila se v podstatně pohodlnějším oděvu odpovídajícímu době, ze které pocházela. „Ale mohlo to být zajímavější."
„Všechno je zajímavé, Sarah, to si pamatuj. I v těch zdánlivě nejnevzhlednějších místech musíš hledat krá..." Nedopověděl, jelikož se po otevření dveří dovnitř začala hrnout voda. Podařilo se mu totiž přistát v nějaké malé nádrži. „Pojď, Sarah, nerad bych měl v TARDIS bazén."
„Nemůžeš prostě přeparkovat?" Prakticky založené dívce se rozhodně nezamlouvalo, že jí po výstupu ven sahá voda lehce nad kotníky.
Doktor jen spěšně zabouchl dveře. „Problém těchto malých skoků je v tom, že je tato stará dobrá věcička nemá v lásce. Mohli bychom opravdu skončit na Plutu. No tak, Sarah, to na nás doschne."
Nádrž byla mělká, očividně okrasná, naštěstí byla voda i poměrně čistá. Přímo uprostřed se však tyčily dvě asi padesát metrů vysoké, betonové, částečně prosklené, věže. Když se pak Doktor a Sarah otočili, spatřili obrovské, betonové posprejované cosi, co bylo sportovním stadionem. Jeho výzdobu (ne)vkusně doplňovaly veliké tabule s fotografiemi politiků v nadživotní velikosti.
„Doktore, opravdu je nutné hledat krásu i v těch nejošklivějších místech?"
„Dobře, Sarah... Výjimka potvrzuje pravidlo." Upravil si šálu a prolétl nápisy na oněch tabulích. „Stadion Strahov... Hm, Praha. Česká republika. Vida, tady jsem ještě nebyl."
„Volby do Senátu, rok 2016... Jsme v budoucnosti!" Tentokrát to bylo takové jiné, než jejich dosavadní cesty. Jistě, viděla, co Zemi čeká. Viděla obrovskou archu ve vesmíru, která zajišťovala přežití lidského druhu. Ale to bylo tak vzdálené, jenže toto... Jen čtyřicet let. Možná se toho i sama dožije... „Vážně je budoucnost tak... šedivá?"
„Jak kde. Vypadá to, že tady mají šedou hodně rádi. A taky se tu asi koná světový pohár ve lhaní," mávl rukou k billboardům s volební kampaní různých politických stran.
Sarah se otočila. „Doktore, koukají na nás."
Skutečně, blížil se k nim hlouček mladých lidí. „Hej, cool šála!"
Onen mladík to vlastně myslel jako kompliment, ale to netušil, že tehdejší verze překladatelského systému TARDIS tentokrát lehce zaškobrtla... „Chladná? Proč by má šála byla chladná? Vlastně je v ní dost teplo."
Ti mladí mu věnovali pohled, který v Česku lidé věnují jedincům, co jsou na tom s inteligencí tak špatně, že si nezaslouží nic, jen lítost. Pak pokračovali dál, směrem k zastávce autobusu. Dalšími kolemjdoucími byly dvě dámy středního věku. „To jim nestačila tady ta příšernost?" rozohnila se najednou jedna z nich a ukázala na ty vysoké věže. „Musí sem cpát ještě nějakou modrou boudu? To moderní umění je fakticky čím dál horší."
„V klidu," mírnila ji ta druhá. „Beztak mají někde v Lidlu zase nějaký ten britský týden. Jen další reklama."
To už Doktora rozčílilo.„Reklama? Jak to můžou říct, ani neví, kolikrát jim ta stará dobrá věc zachránila život!"
„Uklidni se, Doktore. Uvědom si, že tady vůbec netuší, že existuješ. Možná bude lepší nevzbuzovat. Pozornost."
Vypadal, že to musí strávit, ale po chvíli přikývl. „Pravda, no... Jdeme. Vidím i nějakou zeleň. Ta bude vypadat vždycky dobře." Sarah souhlasila a vydali se tím směrem. Ano, zeleň tam, pravda, byla. Obklopovala několik v podstatě identických obytných bloků. Kolem se pohybovaly hloučky studentů. Někteří pobíhali po hřištích, jiní čekali ve frontě u bankomatu, další chvátali na večeři, s nadějí, že na ně ještě zbude jejich vysněné jídlo.
„Asi nějaké ubytování pro studenty," konstatoval Doktor. „Je tu dost živo."
Směrem k nim rychle mířila vysoká dívka. U ucha držela mobilní telefon a vypadalo to, že se zoufale snaží někomu dovolat. A jak se tak snažila, vrazila přímo do Doktora. „Ah, omlouvám se," zamumlala, a chtěla pokračovat dál.
V jejím pohledu však bylo něco, co Doktora přimělo se zastavit. „Počkejte, děje se něco?" Ona očividně potřebovala rozmyslet, co řekne. Pak se k němu otočila. „Už dva dny se nemohu dovolat Sáře. Je to má spolubydlící. Neříkala, že by někam jela, věci má na pokoji. Už mi to přijde divné."
„Divné, vskutku," zamumlal Doktor. „Kde jste ji viděla naposledy?"
„Na pokoji..." Nedokázala popsat ten pocit, co z toho cizince měla. Vzbuzoval v ní důvěru, i přes malinko potrhlý zevnějšek.
„Mohl bych ten pokoj vidět? Jistě, jen pod vaším dohledem. Podobnými případy se občas zabývám."
Dívka přejela pohledem jeho i Sarah, nakonec však souhlasila. „Jen... nepředstavil jste se, a já taky ne. Jmenuji se Lenka."
„Těší mne," Doktor jí věnoval zářivý úsměv. „Toto je Sarah Jane, a já jsem Doktor."
„Doktorát? Tady, z ČVUT?"
„Trochu dlouhá historie. Tady Sarah přijela na studijní pobyt, stejně bude potřebovat ubytování. Je velmi nezodpovědná, všechno řeší na poslední chvíli." Trochu sebou cukl, to jak ho jeho společnice lehce nakopla. „Takže vám rád pomohu s hledáním spolubydlící. Za to bych pak uvítal pomoc Sarah při shánění ubytování."
To už znělo přesvědčivě. „Následujte mě. Ohlásím vás jako návštěvu." Po menších peripetiích, týkajících se ohlášení hostů na vrátnici, je čekal namáhavý výstup po schodech do čtvrtého patra.
„To je nějaký sklad?" Sarah Jane pozvedla obočí, když spatřila chodbu plnou dveří.
„Ne, tady bydlíme," pohlédla na ni Lenka, překvapená kvalitou její češtiny, kterou ovšem způsobil jedině překladatelský systém TARDIS.
Dveře pokoje zdobily nálepky tvaru kočičích tlapek a veliký nápis „Jsem hodná kočička."
„To... neřešte," zamumlala majitelka pokoje a otevřela. „Jak vidíte, pokud ji tady nesežral náš bordel, nezmizela tady."
„Při pohledu na ten nepořádek se tomu skutečně i divím," poznamenala Sarah.
„Jen druhý zákon termodynamiky," hájil Doktor stav pokoje. „Prostě entropie, té neutečeš. Ne, ale tato hromada hader za to zmizení není odpovědná. „Pojď, Sarah, porozhlédneme se kolem."
Lenka kývla: „Zatím zkusím zavolat jejím rodičům."
„Tolik dveří, tady není tak těžké se ztratit," mručela Doktorova společnice. „To tu budeme pobíhat kolem? Aspoň ten výtah by tu být mohl."
Najednou vzduch prořízl výkřik, plný čistého děsu. Přicházel z přízemí. Doktor rychle seběhl schody, následován Sarah Jane. „Výtah tu je," otočil se k ní, když doběhli.
Ale před výtahem stála k smrti vyděšená žena. Ve výtahu leželo mrtvé tělo dívky.
„Ten... Výtah nikdo nepoužívá, jen já, občas... A teď..." vyblekotala.
„Já rozumím, madam," ozval se Doktor. „Jak se jmenovala?"
„Sára... Sára Marušáková."
„Tak... Jsme ji našli." Zamumlala Sarah. „Měli bychom to říct té Lence."
Když však vystoupali schody nahoru, čekalo je překvapení. V pokoji s kočičími tlapkami na dveřích teď byly dvě dívky. Lenka... a ta z výtahu. Doktor i Sarah zůstali stát na prahu, jako dva solné sloupy.
„Omluvám se za to vyrušení, Doktore." Lenka mu věnovala omluvný pohled. „Sára je zpátky. Byl to planý poplach. Přespala u přítele. Ale i tak. Děkuji."
Ti dva na sebe chvíli zírali. Když se za nimi zavřely dveře, Sarah okamžitě žádala vysvětlení. „To není možné, byla v tomu výtahu, a... mrtvá!" Toto tvrzení potvrdil také zvuk sirény policejního auta.
„Pojďme raději pryč. S pozemskou policií je občas dost těžké pořízení." Nezbývalo jí, než souhlasit a tak se raději rychle vzdálili od toho záhadného kolejního bloku.
„Jak může být živá a mrtvá zároveň?"
Doktor se zamyslel. „Na to je jednoduchá odpověď, Sarah. Buď je Sára Marušáková Schrödingerova kočka, nebo je jedna z nich pouze někým, kdo se za ni vydává."
„Schrödingerova kočka? To proto měly ten nápis na dveřích?"
„Ale ne, Schrödingerova kočka je jedním z myšlenkových experimentů týkajících se kvantové fyziky. Asi bych neměl zapomínat, že tě některé obory zrovna neberou, co..."
Ať už to bylo jakkoliv, oba dva byli plně odhodláni přijít té záhadě na kloub.
„Měli bychom se zeptat ostatních studentů jestli nebyli svědky něčeho divného," navrhla Sarah.
„Tak to nefunguje. Už jsem zjistil, že se lidi tváří dost divně, když pobíháš kolem, a ptáš se jich, jestli kolem nich nepročvachtala hrouda zeleného slizu."
„Kdo říkal, že to musel být zelený sliz? Prostě se zeptám, jestli neviděli něco divného!" Pán času tedy svolil, s pohledem, který říkal něco jako „To chci vidět." Sarah se odhodlaně vydala vstříc hloučku studentů, postávajících na rohu jednoho hřiště. „Dobrý den, omlouvám se, že obtěžuji, ale nestalo se tu v posledních dnech něco divného?"
„A vy jste jako kdo? Reportérka z Ezo TV? Lovec duchů? Hele, slečno, tyhle kraviny nepodporuju."
„Jak myslíte, ale jen si nemyslete, vyšetřujeme tu vraždu!"
„Prostě to přehnala," zabručel jeden mladík a Sarah pochopila, že tady to asi nemá cenu. Pokusila se oslovit také jednu dívku, která na její otázku odpověděla, že jedinou divnou věcí, co ten den spatřila, bylo rizoto z menzy.
Po pár dalších pokusech s podobnými výsledky se Sarah s výrazem naprostého zklamání vrátila k Doktorovi. Ten se pousmál. „Nic, co... Zato já jsem jednu podivnou věc viděl." A ukázal na vzdalující se postavu dívky. „Sára se vydala na večerní procházku."
„Musíme ji sledovat!" Zvědavost byla jedním z hlavních charakteristických rysů této Doktorovy společnice. Musel to tolerovat, přece jen, Sarah byla novinářka. Oba se nenápadně vydali za záhadnou osobou, která se očividně stále ještě nerozhodla, jestli je živá či mrtvá.
Sára mířila rovnou k tomu nevzhlednému stadionu. Už se setmělo. Ne, že by to místu ubralo na frekventovanosti, ale všichni teď měli jiné starosti, než sledovat podivína se šálou, který pronásleduje dívku, jejíž vraždu právě vyšetřuje policie. Všichni mysleli jen a jen na to, aby chytili dobré místo v baru, či v hospodě, což sledované i sledujícím velmi hrálo do karet.
Co ovšem, Doktor ani Sarah Jane, nečekali – během okamžiku podezřelá zmizela. Ne, že by někam zalezla. Prostě se najednou vypařila.
„Užívá nějaký filtr vnímání," konstatoval Doktor. „Bez správné technologie ji nenajdeme." Zatímco přemýšlel o možných odhalovacích zařízeních, Sarah ukázala na schodiště. „Tamhle je."
„Počkat, chceš říci, že jsi schopná ten filtr prohlédnout?" Pán času nevěřil vlastním uším a sám trochu bojoval s představou, že by ho lidská společnice v něčem převyšovala.
„Ne, ale mihla se tam nahoře, na schodech. A když jsem ji tam viděla, je jistá pravděpodobnost, že tam bude, ne? Pokud tu tedy není víckrát."
Musel jí dát za pravdu. „Pak tedy vzhůru nahoru!"
Malou překážkou byla mříž, zabraňující vstupu na stadion nepovolaným osobám. Nebyl by to až takový problém, kdyby...
„Hej, mladíku, tam se nesmí!" Byla to starší dáma, pravděpodobně učitelka v důchodu. Založila ruce v bok a propalovala Doktora i jeho společnici nesouhlasným pohledem. „Je tam zákaz v stupu, takže můžu zavolat policii!"
„Jistě," zabručel Doktor a tak své úsilí prozatím raději vzdali. To však staré paní nebránilo v dalším brblání. „Ta dnešní mládež! Myslí jen na alkohol, a k ničemu kloudnému je neužije." Když viděla, že ji nikdo neposlouchá, odešla, ale svůj teskný výklad zahrnující vzpomínky na mládí nepřerušila.
„Mládež? Mně říká mládež? Je mi 747 let. Jí je nanejvýš osmdesát, tak jak mě může nazývat mládeží?!"
Sarah se jen pobaveně ušklíbla a raději to nekomentovala. To jí ovšem dlouho nevydrželo. Oba totiž záhy zjistili, že čekat, až bude čistý vzduch, bude ještě na dlouho. „Má to vůbec cenu? Už tam dávno nebude!" brblala Sarah. „Je to jen ošklivý starý stadion."
„I v ošklivém starém stadionu se mohou skrývat zajímavé věci," poučil ji Doktor a raději jí nabídl Jelly baby. Naštěstí míra střízlivosti kolemjdoucích klesala a jim se konečně podařilo přelézt.
„To vypadá strašidelně," zamumlala dívka polohlasně.
„Nejdřív si stěžuješ, že to je hnusné, potom, že je to strašidelné... Ujasni si to, je to prostě obojí," tiše odvětil Doktor. „Vidíš něco podezřelého?"
„Nevidím vůbec nic."
Strahovský stadion už měl svá nejlepší léta dávno za sebou, což se na něm začínalo podepisovat. Kolosální stavba byla prakticky ponechána svému osudu. Prázdné tribuny, opuštěné a zchátralé ochozy, to vše působilo bezútěšným dojmem. A přesně naproti nim se něco zablýsklo.
„Tudy!" zavelel Doktor a ukázal tím směrem.
„Je to tak obrovské," zamumlala Sarah „Který sport se hraje na takové ploše?"
„Pšššt," usykl. „Raději bych zůstal nepozorován."
Potichu, po špičkách postupovali opuštěným ochozem. A pak se Sarah zdálo, že zaslechla kroky. „Doktore, někdo sem jde!"zašeptala.