400 dní

Život

   Je to už 400 dní co jsem neslyšel lidský hlas. Vůbec nikoho. A nikdy už asi neuslyším. Společnost mi dělá jen muzika, filmy a knihy. A občasné pískání v uších. Jsem asi poslední na planetě. Před 400 dny tu bylo 7 miliard lidí a teď? Nikdo. Říkám si, že asi nemá ani cenu ty dny počítat. Ale co? Alespoň vím, jak dlouho už jsem sám.
Všechno se to začalo odehrávat už kdysi dávno. Někdo, jméno si už nepamatuji, mi řekl: „Postav si pod domem úkryt. Nikdy nevíš, co se může stát...". Tak mám pod domem úkryt, kde mám zásoby. Nemyslel jsem si, že ho využiji, ale bohužel se jednou hodil. Před více než 400 dny se objevila neznámá nákaza. Lidé po ní umírali během pár hodin. Nikdo nevěděl, jak se rozšířila ani proč. Bylo doporučeno nevycházet z domů a nosit roušky. Ale lidé stejně umírali. Panoval hrozný strach a nikdo nevěděl co dělat. To bylo asi měsíc před koncem života na zemi. V tu dobu jsem zavřel víko krytu. Měl jsem tam elektřinu a povedlo se mi rádiem i dostávat informace o věcech, co se dějí na povrchu. Všichni stále doufali, že se najde lék. Nenašel. Jednoho dne prostě vše utichlo, už nebyl žádný život. Další den jsem začal dělat čárky do sešitu. Dnes je čárek 400 a vím, že už jsem tu sám.
Když vše začalo, měl jsem mnoho knih, které jsem zatím nečetl. Některé byly dlouhé a jiné krátké. Občas, díky generátoru energie, jsem se díval i na filmy a pouštěl si hudbu. Dny i noci byly dlouhé a má ‚zábava' přestávala být zábavná. Musel jsem najít i něco jiného.
Ale asi jako každý, kdo doufá, že není sám, snažil jsem se komunikovat. Mám radiovysílač a vysílačku. Vysílám krátkou a řekl bych výstižnou zprávu: „Je tam někdo?" a doufám, že se někdo ozve. Zpráva se opakuje stále dokola, když je přístroj zapnutý. Tím, že mám vysílačku tak kdokoliv, kdo najde něco, s čím se dá komunikovat, se mi může ozvat zpět. Nebylo snadné to sestrojit. Jelikož jsem ale radioamatér, tak to nebyl až takový problém. Špatné je to, že evidentně na povrchu není nikdo, kdo by se ozval. Stejně to zkouším a doufám.
V úkrytu mám zabudovanou čističku vzduchu. Není tak příjemný, jako čerstvý vzduch, ale díky té čističe stále žiji. Dřív jsem byl bohatý a mohl jsem si hodně věcí dovolit. Mám zde i přístroj, který čistí vodu a zařizuje teplou sprchu. Hygiena je důležitá. Hlavně si mohu každé ráno vyčistit zuby. Příjemné nemít pachuť v ústech.
Po čase mi začali docházet zásoby, takže jsem se musel pokusit dostat ven. Nebyl problém otevřít poklop ani vyjít ven. Problém byl v tom, že jsem neměl ponětí o tom, zda se nenakazím. Ale věřte mi, když jste sám zavřený v úkrytu, kde dochází jídlo, prostě to zkusíte jednoho dne. U mě to byl den 115 a zdaleka nikdy jsem si tolik nevychutnal čistý a čerstvý vzduch. Měl jsem sice roušku, ale i přesto jsem se krásně nadechl. Můj byt zůstal netknutý. Nikdo asi neměl čas moc rabovat, když vše skončilo tak rychle. Ale když jsem vyšel na ulice... Nikdy jsem neviděl nic horšího. Když zemře 7 miliard lidí během 2 měsíců, není moc času odklízet mrtvoly. Na silnici se evidentně poslední přeživší snažili udělat trochu pořádek. Mrtvá těla byla položena na hromady a přikryta vším co se našlo. Jenže nikdo už neuklidil ty, kteří umřeli jako poslední. Po 115 dnech na slunci už z nich většinou nic moc nezbylo, ale stejně to nebyl hezký pohled. A nejhůř to snášel můj žaludek. Vyzvracel jsem vše, co ve mně bylo a vrátil se zpět do úkrytu. Musel jsem trochu vstřebat, co jsem právě viděl. Trvalo mi týden, než jsem zkusil znovu vyjít ven. Dobrá zpráva byla, že evidentně nákaza zmizela. Žádné náhlé úmrtí. Mohl jsem jít i bez roušky.
V obchodech většinou bylo hodně jídla necháno a mělo ještě dlouhou trvanlivost. Nikdo je nevyraboval tak bylo vše přehledné. Smutné ale bylo, že při procházení uličkami jste bohužel narazili i na mrtvá těla. Prostě se nakazili a nevěděli o tom. Pak je to přemohlo při nákupu. Když nastane apokalypsa a šíří se nákaza, mrtvoly jsou součástí procesu. Když už jsem vylezl ven, neměl jsem v plánu se tu ale dlouho zdržovat. Zatím nevím co je a co není v okolí. Vzal jsem dva nákupní vozíky, abych mohl vzít co nejvíce zásob, spojil je a nabral všechny možné plechovky s jídlem, balenou vodu a věci jako těstoviny a jiné potraviny, které se dají připravit lehce a dlouho vydrží uskladněny. Našel jsem i stojany ve kterých byla semínka se zeleninou. Vzal jsem hrášek, mrkev, ředkvičky, prostě vše co se dalo. Našel jsem i použitelné brambory, které by se daly vypěstovat. Samozřejmě potřebuji kvalitní hnojivo, aby byla hlína úrodná.
Věci na zahradu jsem využil až časem. Musel jsem počkat na vhodné počasí. A stále jsem se trochu bál být dlouho venku. Naštěstí jsem si koupil dům, kde na zahradě je větší skleník. Dřív jsem měl v plánu ho zničit, ale jsem rád, že jsem na to byl líný. Když už nebyla taková zima, zasadil jsem vše, co šlo. Zahradník jsem nikdy moc nebyl, rostliny ale rostly. Během asi dvou měsíců jsem si k snídani mohl dovolit bohatý výběr zeleniny.
Během všech těch dní se mi povedlo tedy udělat kvalitní záhon ve skleníku, kde jsem vše pěstoval. Chytal jsem dešťovou vodu, četl knihy, poslouchal hudbu, vysílal radiosignál a prostě žil sám na celé planetě. Dnes jak říkám, je to už 400 dní co tu žiju. Chodím na dlouhé procházky k vodě. Občas zkusím i něco namalovat, ale nikdo to neposoudí a nikdo jiný to ani nikdy neuvidí. I přesto, že je vystavím na nejrušnější křižovatce ve městě. Každý večer zkouším vysílat signál. A každý večer neslyším nic. Jen to občasné pískání v uších.
Věřte nebo ne, ale stále jsem se nezbláznil. Občas si povídám pro sebe, ale stále jsem normální. Přiznávám, že občas mi přijde, že něco slyším nebo vidím, ale vím, že to není pravda.
Rád bych ještě vysvětlil, proč jsem 400 dní sám a nikdo se mnou v tom úkrytu nebyl. Dřív, když ještě existoval svět, jsem byl samotář. Nikdy jsem se s nikým moc nekamarádil. Ani přítelkyně jsem moc neměl. Jediný, kdo mě měl někdy rád, byli moji rodiče. Bohužel ale zahynuli při autonehodě před asi 5 lety. Takže jsem žil sám. A když začala nákaza kolovat, neměl jsem koho ‚pozvat' do svého úkrytu. Takže proto jsem sám a proto poslouchám stále ten hloupý vysílač. Všechny moje dny jsou stereotypní a není moc, čím se zabavit. Člověk hledá zábavu na každém kroku. Nikde nic.