Turn Off the Dark

3. You cannot change your heart...

Reeve:

Blížila se ke mně a konečně zářila. Nebyl to jen záblesk, nebo jas. Byla to záře vycházejícího slunce.
„Probuď se, Reeve!" promluvila tak, že jsem se probudil a zmateně zamrkal do jemné tváře s čokoládovýma očima plnýma sebejistoty.
„Ashley?" zakoktal jsem se. Zdálo se mi o ní, nebo o někom jiném. Tázavě si prohlížela můj zmatený výraz.
„Snídaně." šťouchla mě do žeber, až jsem sebou cuknul. Snídaně? Paráda. Mám úžasnou přítelkyni.
„Dal bych si vajíčka." zachumlal jsem se ještě víc do peřiny a zabořil bolavou hlavu do polštáře.
„Snídaně, s moji matkou. Copak jsi zapomněl?"
Sakra!
„Brouku promiň! Já fakt zapomněl." zoufale jsem na ni zamžoural kocovinou zastřenýma očima a doufal, že to zafunguje. Jenže sotva, co jsem to dořekl, hodila svoje spací triko prudce na zem a nakvašeně odkráčela do koupelny.

„Vždyť už jdu!" zavrčel jsem tak hlasitě, aby to slyšela a konečně se vykopal z postele.

Vyhrabal jsem se tedy z postele a nahodil na sebe nějaké oblečení, které bylo co nejslušnější. Rozhlédl jsem se po svém bytě a té spoušti, co v něm byla. Bydlel jsem tu už čtyři roky a jeden s Ashley, ale pořád to tu bylo zařízené sice stylově, ale jako kdyby jen na chvíli. Pořád jsem se nedokázal zabydlet, protože jsem tam hluboko v podvědomí cítil, že už tady dlouho nevydržím. Jednoho dne se prostě seberu a vypadnu odtud. Ashley vyšla z koupelny a ještě párkrát si hřebenem pročísla temně hnědé vlasy.
„Jdeme." sekla po mě pohledem a odešla. A já jako idiot za ni.

„Z tebe to teda pěkně táhne!"
To byla první slova paní Haleyové na uvítanou. Byla to stará paní, která věčně běhala po kosmetikách a módních buticích a také si to mohla dovolit, protože její muž a otec Ashley byl velmi významný realitní agent.
„Také vás rád vidím madam. Jak se máte?" usmál jsem se na ni falešně, když ji zrovna Ashley líbla na tvář.
„Měla bych se líp, kdyby moje dcera nežila v tom tvém doupěti neřestí!"
„Na to si zvyknete." odrazil jsem její útok a čekal na další. Ashley se mezitím posadila ke stolu a začetla se do jídelního lístku.
„Tak, jako si musela chudák Ashley zvyknout na jiné poměry? Kdyby sis našel nějakou práci..."
„Reeve teď bude vystupovat na Broadwayi." ozvala se Ash za jídelníčkem.
„Dám si kávu." otočila madam Haleyová náhle o sto-osmdesát stupňů a zadívala se z okna. To byl prostě její přístup. Jakmile se na mě vytáhlo něco pozitivního, dokázala v jedné větě naprosto změnit téma. Ale hned jak jsem něco pohnojil, dokázala se v tom nimrat celé dopoledne. Otráveně jsem se zahleděl z velkého okna na park a přemýšlel jsem. V hlavě mi začala hrát melodie, která se pěkně rozvíjela a tvořila se skoro sama. Zalitoval jsem toho, že nemám sebou papír a tužku abych si ji zapsal.
„Co asi dělá na těch koncertech? Drogy a ..."
„Zlato, musím jít!" vstal jsem od stolu, protože jsem toho měl právě dost. Ta čarodějnice byla dneska v ráži a já už opravdu neměl chuť ji poslouchat. Políbil jsem Ash na tvář. Vyvalila na mě zlostně oči a zakoktala se.
„Reeve! Ale..ale..kam...?"
„Teď jsem si vzpomněl, že mám zkoušku v divadle. Mějte se krásně dámy." A sprostě jsem jim utekl. Až o několik bloků dál, když už jsem si spokojeně zakouřil, mi bylo mnohem lépe. Jenže jsem neměl co dělat. A tak jsem se chvíli loudal ulicemi až jsem nakonec v tom divadle opravdu skončil.
Všude bylo ticho a klid a tak jsem se v tanečním sále uvelebil v rohu místnosti a začal psát.

You can change your mind...

...but you cannot change your heart...

Amelie:

Ráno jsem si rychle posbírala své věci a utekla z bytu, ještě než se Alex vzbudil. Ze strachu se mi dělalo nevolno, takže jsem vynechala snídani a rovnou si to zamířila do divadla. Zkouška měla začít až za dvě hodiny, takže jsem měla fůru volného času na to se protáhnout a pročistit si hlavu. Prázdný taneční sál byl pro mě nejdokonalejší relax. Na vrátnici jsem kývla na Boba a zamířila si to po schodech nahoru do sálu. Jenže ve dveřích jsem se zarazila. Seděl tam na zemi v rohu místnosti a já měla poprvé šanci si ho pořádně prohlédnout. Zrovna něco psal do papíru, který podle jeho tvaru už několikrát zmuchlal a znovu narovnal na koleni. Měl kaštanové vlasy, které mu neustále padaly do očí, takže si je občas zastrčil za ucho. A oči...jantarovo-zelené jiskry, které nespokojeně klouzaly po papíře a pokaždé, když narazil na něco zajímavého, se pousmál a na tváři se mu utvořil neodolatelný ďolíček.