Ležím na posteli. Na budíku svítí červený nápis 02:37. Měla bych spát. Napadá mě, ale neusínám. Propocené pyžamo se mi lepí na hrudník, odkopávám peřinu, je hrozné horko.
Uběhlo pět minut. Mám pocit, že se čas zastavil. Každá minuta se mi lepí na víčka a ty jsou těžší a těžší, jenže nedokážu vypnout.
Pozoruji strop. Ze tmy halící místnost svítí bílý strop a na něm se tvoří obrazy. Nevím jestli se mi to jen zdá, nebo tam teď opravdu prolezlo nějaké zvíře.
Proč nespíš? Ptám se sama sebe, když na budíku problikne 03:12. Nadávám si, že budu spát ve škole.
Jakto, že jsem vzhůru? Obrátím se s otázkou na svůj strop, ze kterého teď visí mé noční můry a vystrkují své zlověstné obličeje.
Spánek je za odměnu. Jako bych ho zaslechla. Asi jsem se úplně zbláznila. Ale je to pravda, proč bych zrovna já měla spát.
Snažím se pohledem přemlouvat hodiny, aby zrychlily svůj chod, ať už je tedy ráno. Když se rozsvěcí 04:53 konečně mi klesají víčka a já usínám.