Ráno se neochotně sápu z postele. Kéž bych více spala. Tenisky svižně dopadají na městskou dlažbu, když do rytmu svého playlistu mířím ke škole. Pozoruji, jak dívka vchází do budovy, kde ji čeká skupinka kamarádek a ty ji objímají. „Ahoooj," ozývá se. Představuji si, jaké by to bylo, kdyby někdo čekal na mě.
„Zdar, já jsem Petr," představuje se mi známý jedné spolužačky. Okouzlily mne jeho modré pronikavé oči. Přála bych si mít takového kluka. Ale proč by si mě měl všimnout, nejsem hezká ani vtipná...
„Máš pěkný kámošky," počastuje Petr spolužačku pohledem, ale já vytahuji sluchátka.
Ahoj. Objevilo se na obrazovce mého mobilu. Někdo mi píše. Projíždím facebook a na profilovce rozeznávám Petra. Co po mě chce?
Ahoj. Odepisuju, obvykle bych napsala víc, ale vždyť ho vůbec neznám.
Už si píšeme třetí den.
Beru si džíny a sbíhám se schodů. „Kam jdeš?" ptá se matka ze zvyku a já prohodím: „Jen tak, ven."
Blížím se k místu setkání. Stále tomu nemůžu uvěřit, ten sladký kluk mě pozval do kina. Opírám se o zeď panelového domu a vyhlížím, jestli to není jen sen, ta silueta, co se vydává mým směrem.
„Vaši vážně nebudou doma?" ptá se Petr nadšeně. Přikývnu.
„Mohli bychom jít k nám," vyřknu myšlenku, kterou měl dávno na jazyku.
„No to je sen," září jak sluníčko. Je mi s ním krásně.
