Její deník

#5

-Ta holka bude pykat za to co se mnou dělá.

Byla jsem v pokoji a pod postelí našla maminky starou fotku roztrhanou na kousky a začala je k sobě skládat.

Ta holka co byla dole v kuchyňi jí byla tak podobná.

Byla tak krásná. V tu chvíli mi začaly pálit oči. A já si chvíli myslela, že mi z nich ukápne slza, ale tak se nestalo. Já nebrečím. Hned jsem kousky fotky zase zametla pod postel.

"Rose?"

Slyšela jsem hlas, stejný jako měla maminka. To je jediný co mně dokáže zničit.

"Rose? J-já uvařila jsem ti oběd, tak jestli budeš chtít můžeš si ho přijít sníst. Já půjdu nakoupit. Ahoj. Mám tě ráda."

Slyšela jsem opět maminky hlas. Nebyl úplně stejný byl o něco jemnější než mněla maminka a teď se dost třásl, jakoby byla osoba ho vydávající nervózní.

Cítila jsem, že se ve mně něco láme a to se mi rozhodně nelíbilo.

Nechtěla jsem žádné city. Jediné co dokáže člověka zničit jsou city. Teda pokud se nepočítá násilí, ale to už je jiná kapitola.

Počkala jsem si, až za sebou zavře dveře.

Pomalu jsem se vypravila dolů.

Jídlo vonělo velmi chutně, ale já moc dobře věděla co s ním udělám.

Vzala jsem jídlo i s talířem a mrskal s ním o zem.

Samozřejmě se talíř rozbil a jeden střep mě zranil.

Střep byl hluboko ve mě zapíchlý, ale nebolelo to. Opatrně jsem ho vyndala. Ale žádná krev, žádná stopa po červené.

Až teprve ten střep mi ukázal, jak moc mě zničili a že já se musím pomstít.

Už nejsem člověk, jsem zrůda, pomstychtivá zrůda.