Ethan Robinns - Chlapec který unikl z arény

3. Kapitola

Uf ... Ráno mě vzbudilo klepání na dveře a strojený Candyin hlas s Kapitolským přízvukem. Konečně jsem otevřel oči a přes dveře zařval na Candy, že už jsem vstal. Budík ukazoval 7:00 a já začal Candy proklínat. V noci se mi zdál krásný sen o tom, jak zabíjím všechny lidi z mého imaginárního seznamu. Jak o tom přemýšlím, kdybych byl v aréně s nimi, bylo by to o dost lehčí.

Šel jsem se obléct a tentokrát dával pozor, aby mi pod ruku nepřišlo nic růžového. Nakonec to skončilo u jednoduchého černého trička a džínů. V koupelně jsem si opláchl obličej a vydal se na snídani.

I moje společnice z pětky vypadala jako zombie. Oba jsme měli přivřené oči, podepřenou hlavu a prostě jsme vypadali jak zombie. Samozřejmě, že náš mentor tu nebyl, asi si ještě v klidu spal ...

Po snídani nás poslala naše milovaná moderátorka se převléct a pak nás prý odvede do výcvikového centra. (Nevím, proč nás má odvádět, když stačí nastoupit do výtahu, zmáčknout tlačítko a vystoupit.)

V mém pokoji bylo už nachystané oblečení, které jsem si oblékl a vydal se za ostatními. Nevím, jaké z toho mám mít pocity, ale strašně moc jsem chtěl vidět tu dívku.

Vystoupili jsme do obrovské haly, kde bylo plno zbraní, různých "stanovišť" a stolů z pomůckami - výcvikové centrum.

Bylo tu několik ostatních splátců (mezi nimi i Carol) a samozřejmě hlavní instruktorka... Chvíli jsme ještě čekali na ostatní a pak začala instruktorka s výkladem... Popravdě, poslouchal jsem jí napůl, protože zbytek mého vnímání se věnoval právě tmavovlasé splátkyni z osmého kraje. Konečně jsem si ji mohl prohlédnout na živo a zblízka (když nepočítáme přehlídku). Dal jsem si za cíl, že jí budu sledovat při vícviku ... A ne, nejsem stallker ...

Po tomto úvodu jsme se mohli rozejít k jednotlivým stanovištím. Nevěděl jsem, zdali mám následovat Carol (ale pak bych si připadal jako úplný stallker), nebo se rozhodnout pro prázdné stanoviště. Náš instruktor mi moc cenných instrukcí doopravdy nedal, a tak jsem se někam vydal.

Nohy mě donesli ke stanovišti, kde se učili zavazovat uzle. Super! Co jde na tomhle neumět? Pomyslel jsem si, ale brzy mi ty zatracené uzle tento názor vyvrátily ...

"Musíš takhle! Ne provléct spodem..." uklidňoval mě instruktor, když jsem se asi po sto-padesáté-osmé snažil zavázat jakýsi pevnější uzel. "Jsou to jen blbé uzle! K čemu je budu potřebovat?!" zakřičel jsem a mrsknul s provazem, který byl podivně zašmodrchán, o zem...

Chtěl jsem odcházet pryč, ale v té chvíli kolem mě, směrem ke stanovišti, prošla ona dívka, která mě už delší dobu fascinuje. 

Sebrala ten zamotaný provaz a pár ladnými protažení a utáhnutí z něj udělal uzel, o který se pokouším už asi hodinu. "Není to těžké, jen se musíš soustředit a neprotahovat to tady..." řekla a já měl pocit, že její hlas je hoden andělů ... Přišel jsem blíže a prohlédl jsem si její práci. "Chceš to naučit?" usmála se a já přikývl...Tak trochu jsem v její přítomnosti ztratil hlas.

Po konečném naučení toho pitomého uzle nastal akorát čas na oběd. Šli jsme do velké jídelny a každý si vzal tác s jídlem, což byla nějaká omáčka, kaše a jablko -hmm.

Nějak se mi povedlo vrtat se v kaši, až jsem kus jejího obsahu vymrštil na zem. Toho si nikdo nevšimne - pomyslel jsem si, ale vzápětí se kolem prošel kluk z jedničky a hádejte co...Podklouzl na kaši a rázem se ocitl i se svým nagelovaným egem na zemi...

Téměř všichni se smály, jen on zlostně hledal viníka jeho neštěstí a já bych se nejraději propadl do země.

Propálil mě pohledem, ale ještě než mě stihl seřvat, zmizel jsem ve výcvikovém centru... Kolik se toho ještě dnes může stát? Ptal jsem se sám sebe.