Ethan Robinns - Chlapec který unikl z arény

5. Kapitola

Čekal jsem v zázemí, kde byly i ostatní splátci po rozhovorech. Někteří sledovali rozhovory ostatních, jiní si povídali a pak jsem tu byl já, který stál znuděně v rohu a snažil se přijít na to, jestli jsou ty nitky na mých kalhotách "nekonečné".

Můj poznatek- Vždy někde končí!

"Děkujeme Teodorovi Maóni, chlapeckému splátci za sedmý kraj. A teď, prosím přivítejte Carol Hawkins z osmého kraje!" tak prudce jsem trhl hlavou k obrazovce, až mi zakřupalo v krku a já měl pocit, že mi křupl.

Carol přišla na pódium a sladce se usmála do davu. Pak si potřásla rukou s Ceasarem a posadili se.

"Takže, Carol, jaké jste měla pocity, když vás vylosovali?" zeptal se hned Caesar. "Musím říct, že to byl šok, protože tolik zápisů jsem neměla. Na druhou stranu, mě ani tolik nezasáhlo, že jdu do arény, jako mé utrápené sourozence a rodiče..." přiznala se Carol se smutným výrazem, sklopeným k zemi a vyburcovala tak diváky ke sborovému zahučení "Ách".

"To je mi líto.." řekl Caesar a natáhl se a "otcovsky" ji chytil za jednu ruku, kterou měla v klíně. I přes to, že to bylo nejspíše jen gesto útěchy, jsem na něj žárlil. Já se "takhle" Carol nikdy nedotkl.

"Když už jste o tom mluvila, stihla jste se s nimi alespoň pořádně rozloučit?". "Jistě, byly se mnou do poslední chvíle, než mě odvedli ... Matka mi darovala řetízek, na památku. Budu ho mít i v aréně, jako připomínku na svůj kraj..." řekla a na to ukázala zlatý řetízek, na kterém se houpal jakýsi miniaturní nerozpoznatelný přívěsek.

"To je milé." řekl Caesar a prohlédl si řetízek a mě neušel pohled, který na mikrosekundu nasměroval do Carolininého výstřihu... Zatnul jsem prsty v pěsti...

"Takže, zítra jdete do arény..." opřel se do svého křesla Caesar a Carol naklonila hlavu na stranu s miniaturním úsměvem "... Jaké si myslíte, že máte šance a kdo myslíte, že by mohl vyhrát?" zeptal se jí.

"Tak, samozřejmě, že každý chceme vyhrát a vrátit se domů. Myslím, že mám stejnou šanci, jako všichni ostatní. Můžu mít štěstí a nebo taky ne..." pokrčila rameny. "Každopádně si myslím, že největší šance mají profíci. Přeci jen, viděli jste jejich svaly?" řekla a na důraz pokrčila ruku a podívala se na své 'svaly'. Diváci se začali chichotat.

"Zmínila jste, že by jste se chtěla vrátit domů. Je někdo, ke komu se chcete vrátit? Myslím, mimo rodinu... Nějaký chlapec?" zeptal se Caesar laškovně a vrhl pohled do davu.

Carol chvíli jen hleděla před sebe a já cítil, jak jí šrotují kolečka v hlavě. Tuhle odpověď si rozmýšlela na můj vkus až moc dlouho.

"Ano, někdo takový existuje... " řekla trochu strnule a dav za-aww-voval.

Takže někoho má... Někdo se jí líbí... Někdo z jejího kraje...

Nějak jsem vypnul a nevěnoval pozornost pár následujícím větám. Pohltila mě skutečnost, že žádné My - Já a Carol- nemůže existovat. Ale co jsem si myslel? ... Že spolu v aréně všechny zabijeme a potom nás nechají vyhrát oba a mi spolu budeme žít a mít kopu dětí? Ne, to je pitomost... Stačí jen myšlenka, že by jsme měli všechny pozabíjet a já vím, že to se nikdy nestane...

Z mého hlubokého zamyšlení mě vytrhla až osoba, která byla jeho příčinou. "Tak co?" zeptala se Carol a usmála se. "Jo ...jo super..." řekl jsem rychle. Na chviličku se zamračila, ale potom se jí na obličeji objevil zase její úsměv.

Zapovídali jsme se, takže jsme zjistili, že jsou rozhovory u konce až ve chvíli, kdy se splátci začali rozcházet. V tu dobu jsme si uvědomil krutou skutečnost - Dnes vidím Carol naposledy, pokud nějak přižijeme (nebo spíše já přižiji) úvodní masakr u rohu hojnosti.