Ethan Robinns - Chlapec který unikl z arény

4. Kapitola

Ráno jsem byl ne moc mile probuzen hlušným klepáním a křičením Candy, ať okamžitě vstanu. Zasténal jsem a zabořil hlavu do polštáře.

"Hluční lidé ztište se!" Křikl jsem na ní a překvapivě na chvíli zmlkla. Pak, ale k mé smůle zase začala naléhat. Sakra, zmlkni už konečně lízátko! Hm... lízátka... Na uši jsem si přitiskl polštář a to alespoň trochu ztlumilo to její vřískání. Zavřel jsem oči a ignoroval ji. Už jsem skoro začal zase usínat, když najednou zmlkla. Oh super. Jdu spát....

"Ethane, jestli chceš propásnout den výcviku, kde máš představení před tvůrci, tak to klidně udělej, ale bude to jen tvoje hloupost. Pro tvoji informaci, za deset minut začíná výcvik." Řekl rázně z druhé strany dvěří a pak už jen naštvaně oddupala pryč. Což kvůli jejím vysokým podpatkům asi nebyl nejlepší nápad, a tak jsem za chvíli uslyšel jak nadává, když si zlomila podpatek. Chá Chá (Představte si to v Nelsonově hlasu).

Jedna část mě si šťastně zavýskla, že může jít spát, ale ta druhá se zhrozila, když Candy říkala, že mám deset minut do začátku. Sakra!

Tohle uvědomění mě donutilo vystřelit z postele a rychle na sebe začít házet oblečení. Jelikož jsem spal jen ve spodkách, nemusel jsem ze sebe nic slíkat, tak jsem si jen pohotově natáhl tričko a džíny, rychle jsem vklouzl do už zavázaných bot a jen si rychle nějak upravil vlasy v zrcadle, než jsem vysprintoval k jídelně.

Popadl jsem jablko a utíkal k výtahu. Ale zarazil mě papír, který někdo nalepil na dveře.

!MIMO PROVOZ!

Sakra... že mi ten výtah s Carol včera rozbili?  Urgh... tohle se může stát jen mě. Naštěstí jsem nemusel do schodů, takže jsem začal sbíhat schody s jablkem v jedné ruce a druhé na zábradlí. S mým štěstí jsem se přitom málem zabil.

Vypadalo to docela nadějně. Už jsem se blížil ke konci schodiště, když mi jablko vypadlo z ruky a jak jsem se vyděsil, jsem zakopl a rozplácl se pod schody jako placka. Au... můj nos... Zašklebil jsem se bolestí. Slyšel jsem totiž, jak mi v něm křuplo. Jak jsem dopadl, jablko se odkutálelo pryč a teď leželo asi kilometr ode mně - tak jo, tolik ne, ale byla to vzdálenost. A co bylo nejhorší - ty schody vedli přímo do Výcvikového centra, kde teď stáli všichni ostatní splátci a viděli jak jsem se tu rozplácl. Super. Prostě. Super. Argh!!!!!

Rudý jako rak jsem se začal zvedat. V nose mě hrozně pálilo, ale nevšímal jsem si toho. Mojí hlavní prioritou bylo dojít k ostatním splátcům a neutrpět přitom další ztrapnění. Došel jsem k nim naštěstí už v pořádku s hlavou sklopenou. Nemohl jsem si nevšimnout jak se mi profíci smějí. A co mě dost bolelo, Carol měla přitisknutou ruku k ústům, jak se snažila nedávat najevo úsměv. Všichni ostatní se posměšně šklebili. Super. Skvělej dojem Ethane, skvělej dojem.

Trenérka, která to tu měla na starosti se jen pobaveně ušklíbla a zavrtěla hlavou.
Pak začala mluvit.

"Takže, všichni víte, že se dnes konají vystoupení před tvůrci. Bude se to konat po obědě, takže pak zůstaňte v jídelně. Tvůrci váš výkon ohodnotí a večer se dozvíte výsledky. Pořádně si promyslete, co tam budete dělat, protože počet bodů, by mohl výrazně ovlivnit oblíbenost u davu. Můžete jít." S tím nás propustila. Ostatní splátci po mně vrhali posměšné pohledy, když jsem zamířil k stanovišti, kde se učila první pomoc. Byl jsem si jistý, že jsem si ten nos zlomil.

Když jsem si na něj šáhl, na rukou mi utkvěla krev. Super... Prostě super...

Instruktor na mě chvíli koukal, zatímco jsem mu opětoval deprimovaný pohled. "Přišel jsi sem jen kvůli tomu nosu, co?" Zkonstatoval nakonec. Přikývl jsem. S povzdechem mi podal sáček s ledem. Přitiskl jsem si ho na nos. Pokývl mi abych si sedl, tak jsem to udělal se sáčkem stále na nose. Instruktor mi nějak ošetřil nost a dal mi na něj nálepku se smajlíkem. Jako vážně?!?!? Smajlík?!?! Dnešek snad nemůže být horší...