STOPY HRŮZY SMRT ZÁCHRANÁŘŮ

II.

Linda
Sbalila jsem se v takovým fofru, že jsem si zapoměla UV-krém proti sluníčku. Uvědomila jsem si to, až když jsem došla k plaveckýmu klubu. Od autobusu je to k bráně dost daleko. Je šílený, jaký má člověk starosti. Pořád, aby na něco myslel. Co mi ten krém připomělo? Obloha těžko. Na nebi byly bouřkový mraky, nízký a černý. V dálce byl slyšet hrom, do obličeje mi fičel studenej, vlhkej vítr. Hlavně, aby se ta bouřka rychle přehnala, řekla jsem si. Zejtra se otvírá. A pak už jenom budu sedět na záchranářským postu a nasávat sluníčko. Pustila jsem těžkej černej bágl na zem a upřela zrak na ceduli PLAVECKÝ KLUB NORTH BEACH. Tak tady je to, Lindo, řekla jsem si. Zase nám začíná jedno léto. Třela jsem si přes tričko ramena. Bágl s výstrojí něco váží. Nacpala jsem do něj prakticky všechno, co mám. Jo, kromě toho UV-krému. Jak bych to nazvala? Únik, napadlo mě. Únik na celý léto. Čas novejch tváří, čas novejch známostí. Budu na záchranářský ubytovně bydlet s dalšíma sedmi klukama a holkama-není to skvělý?! Léto jako jeden mejdan. Na bráně plaveckýho klubu visel zámek. My chodíme bokem, brankou pro personál. Další temný zahřmění-tentokrát blíž-mi připomělo, že bych sebou měla hodit. Stála jsem před vysokým drátěným plotem. Za ním byl hlavní barák. Plot byl pod zataženou oblohou takovej nějakej matnej a černej. Hlavní barák byl dlouhá patrová stavba ze sekvojovýho dřeva. Něco jako lesní srub, abych tak řekla, jenom stokrát větší. Řady oken se na mě tlemily jako prázdný, temný oči. Za barákem byl bazén, voda byla klidná a šedá, odrážela se v ní zatažená obloha. U bazénu začínaly tenisový kurty. Křídlo, kde byla záchranářská ubytovna, nebylo vidět. Bylo nalezených na hlavní barák z druhý strany. Nad hlavou mi zazářil křivolakej blesk. Udeřil hrom, až to se mnou škublo do strany a ještě kus. Hodila jsem si bágl s výstrojí na rameno, a vyrazila k boční brance. Nahoře se kupily mraky. Obloha kolem měla jedovatě žlutou barvu. Divný světlo, fakt. Tráva, plot, barák-nic nevypadalo normálně. Makáme, Lindo, pobídla jsem se. Přece tam hned první den nepřijdeš jako zmoklá slepice. Ještě by si z tebe utahovali! Rozběhla jsem se obtěžkaná báglem s výstrojí. Moje zdevastovaný tenisky mlaskaly po chodníku. Teď by se mi hodilo zrcátko. Vypadla jsem z domova v takovým fofru, ani jsem se nemrkla, jak mám vlasy. Česala jsem se vůbec? V poklusu jsem si prohrábla hlavu prstama. Mám blond vlasy, tvrdý jako hřebíky, který se ani nemusej česat. Jenže já nevím, nedá mi to, pořád se musím kontrolovat, je to šílený. Fakt, že normálně vypadám skvěle. Nejsem žádná fotomodelka, to ne, mám spíš malej nos a takovej obyčejnej, kulatej obličej, ale lidi říkaj že jsem roztomilá. No nic, vždyť je to jedno. Ucejtila jsem na hlavě první studený kapky. Zvedla jsem oči. Žlutá obloha zmizela, bylo jenom černo. Proti mě se řítilo auto, světla rozsvícený na plný pecky, I když bylo teprve krátce po poledni. Zastavila jsem se, zakryla si oči před oslněním, a když auto přejelo, pokračovala jsem k brance. Vysokej drátěnej plot vibroval ve větru, vydával takovej soustavnej hukot, že jo. Konečně se zpoza vylousklo křídlo, který vypadalo zmenšená verze hlavního baráku. Tisklo se k baráku jako jeho mladší brácha. Bazén začínal těsně za ubytovnou. Hladina se tetelila drobnejma cákancema, jak na začaly dopadat dešťový kapky. V baráku se svítilo, v okně se rýsovala hlava nějakýho kluka. Byl ke mně otočenej zádama. Kdopak to asi může bejt, napadlo mě. Jaká bude letos parta? Budu někoho ze záchranářů znát? Sejdu se tu s někým z loňskýho léta? Kluk měl zrzavý vlasy. Něco vykládal a hejbal při tom hlavou. Zalila mě dešťová sprcha. Bavlněný tričko mě zastudilo do ramene. Přehodila jsem si bágl na druhou stranu a zkusila branku. Zamčeno. Pořádně jsem s brankou zalomcovala. Zarachotilo to, že jsem málem přeslechla další úder hromu. Připadala jsem si tam jako někde, kde maj zemětřesení, nebo co. Déšť spláchl chodník. byl pořád takovej hustej a těžkej, jako je před bouřkou. Vítr se točil, fičel střídavě z jedný a druhý strany. Chtěla jsem, aby se ten zrzavej kluk ohlídl a všiml si mě. Aby ho napadlo vyběhnout a odemknout mi. Znovu jsem zalomcovala brankou. Pak mi došlo že mám použít průkazku. Dostala jsem ji z klubu spolu s oznámením o přijetí. Měla jsem na ní fotku, mizernou, neostrou fotku se starým účesem, když jsem nosila vlasy až na ramena. Prej stačí zastrčit průkazku do drážky u branky a elektronickej zámek zabzučí a dvířka se otevřou a bude to, che. Shodila jsem bágl na mokrou zem, rozepla zip a začala jsem hledat peněženku. Měla bejt nahoře, ale nebyla. Už pěkně lilo, padaly mohutný kapky. Plácaly do chodníku, a rozstřikovaly se. Měla jsem mokrý vlasy, tričko se mi přilepilo na tělo. Štrachala jsem se báglem až jsem našla červený silonový pouzdro. Otevřela jsem ho a vytáhla průkazku. Za mnou po silnici přejelo další auto. Na moment jsem se ocitla ve světle reflektorů. Hledala jsem kovovou skříňku, do který se průkazka zastrkuje. v baráku se pohnul. Objevil se další kluk. Byl taky zády k oknu. Skříňka visela na plotě vedle branky, přibližně ve výši prsou. Nad drážkou blikala červená kontrolka. Pečlivě jsem zastrčila kartu o drážky. Nic. Lilo jako z konve. Zem bičovaly šlahouny vody. Budu durch, pomyslela jsem si. Zuřivě jsem zatřepala hlavou, z vlasů mi odstříkla voda, a ještě jednou jsem zastrčila kartu do drážky. Zase nic. Otočila jsem průkazku rubem nahoru a zkusila to znovu. Červená kontrolka blikala, jako by se nechumelilo. Žádný bzučení se neozývalo, branka se nepohnula. Otráveně jsem zaklela. Co s těma pitomejma dveřma je? řekla jsem si. To už padaly trakaře. Ostrej vítr hnal proti drátěnýmu plotu přívaly vody. Okamžitě jsem vypadala, jako bych spadla do vodopádu. Zalomcovala jsem dvířky. Civěla jsem na ty kluky v okně. ,,Haló, slyší mě vůbec někdo?" křičela jsem. ,,Haló!" Vítr mi bral slova od pusy, můj hlas splýval s hukotem lijáku. ,,Haló! No tak, lidi, pojďte mi otevřít!" Stočila jsem oči k bazénu _ a něco jsem tam zahlýdla. V rohu. Co to je řekla jsem si. Napínala jsem zrak , snažila jsem se v lijáku rozeznat nějakej tvar. Vyjekla jsem. Byla to holka. Ležela obličejem dolů. Po hladině jí plynuly dlouhý blond vlasy. Bezvládný ruce měla podle těla. Holka. Holka v modrejch plavkách. Topila se? Ne, byla mrtvá, utopená! Chytla jsem se oběma rukama studenýho pletiva a zvedla obličej proti dešti, abych se z toho šoku vzpamatovala.