Escape.

Chapter I.

*Flashback*

26.10. 2015

Je krásný teplý, jarní den a já a můj přítel Tom se procházíme po nádherném parku v centru Chicaga. Držíme se za ruce a já si neumím představit romantičtější chvíli. Je to jako splněný sen. Pohádka se šťastným koncem, bohužel život takový není, ale o tom později...

„Kris, medvídku. Musím ti něco říct." Prohlásí Tom pološeptem, když už dlouho jdeme v tichosti.

„Copak lásko?" zeptám se s obavou v ořích. Tohle nezní dobře.

„No víš, jen, já bych chtěl ti něco říct..." začne, ale nedostane možnost to dokončit, protože je přerušen plastickou, vyperoxidovanou blondýnkou s tunou make-upu na tváři.

„Thomasi!" zakřičí. „Tohle mi vysvětli! Tvrdil si, že si to s tou naivní husou skončil!" její pisklavý hlásek je velmi ubíjející, ale i přesto mi její slova dojdou.

„M-Megan? Co tady děláš?" zakoktá Tom a kouká n slečnu Silikonkarne. Co se tady děje?

„Co bych tady dělala miláčku! Chtěla jsem tě překvapit!" vypískne jak tříleté dít a jemně si poskočí. Potom se vrhne na Tomase ignorující fakt, že ho stále držím za ruku. To už se rozhodnu ozvat.

„Haló? Já jsem tady! Co se to tady sakra děje?"

„Co by se tu mělo dít ty chudinko? Jen se tady cukrouškuju se svým miláčkem!" Tahle vážně IQ nechala doma.

„Ehm, Megan, promiň, ale Tom je můj přítel." Řeknu a ignoruji její tón a pohled.

„Kris, to je to o čem sem s tebou chtěl mluvit. Víš, neber si to zle. Jsi fajn holka, ale jsi moc nevinná a nezáživná. Tady Meg je mnohem lepší a zajímavější. Chodím spolu už měsíc a tři dny. Takže Kristin, promiň, chtěl sem to udělat jinak, ale je konec. Sbohem." S posledním slovem pustí mou ruku a mě až po tom dojdou jeho slova. Podváděl mě a ještě se chová jako by nic?!

„Slyšelas ne? Tak vypadni ty chuděrko a nech nás o samotě!" zasyčí Silikonka a já se rychle otočím a rozeběhnu se pryč. Nechávajíc je za sebou. Thomas za mnou něco křičí, ale já neposlouchám ani se neotáčím, prostě běžím. Ani si neuvědomím, že jsem vyběhla z parku a proto mě nenapadne se rozhlédnout, kde jsem. Poté už jen slyším troubení auta a skřípot jeho brzd. Bohužel, už je pozdě. Poslední co vidím jsou bílá světla a auto snažící se zabrzdit...

*End of Flashback*

Píp...Píp...Píp

Zvuk otravného pípání, vycházející z nějakého přístroje, je jedinou věcí, kterou slyším. Strašně mě bolí hlava a nám pocit jako by mé tělo přejel parní válec. Nemám tušení, co se stalo. Místo mých vzpomínek je černá tma. Snažím se si vybavit, co se stalo, ale vidím jen matné útržky a hlasy. Poznám, že ke mně mluvili rodiče, ale co říkali nevím. Vzdám tedy svou snahu a raději se pokusím rozlepit svá víčka.

Hned co se o to pokusím, mám pocit, jakoby se mi oční víčka trhala, ale po chvíli se mi to podaří. Pomalu otevřu své jasné zelené oči a pomalu se začnu rozhlížet po místnosti, která rozhodně není můj pokoj.

První co spatřím je bílí strop s čtvercovými světli, která září až moc na můj vkus. Opatrně pootočím hlavou do leva za tím nesnesitelným pípáním, které jak až teď vidím, vychází z přístroje měřícího mé životní funkce připojením přes kanilu do mé žíly na ruce. Podívá se tedy na druhou stranu, kde v už od pohledu nepohodlných křeslech sedí moji rodiče. Táta spí, ale i přesto je jeho zmožený a napnutý výraz patrný. Máma si se stejným výrazem čte nějaké hloupé časopisy o architektuře. Chvíli je pozoruji a až pak se pokusím promluvit.

„Mami? Tati?" zachrčím se zjištěním, že mám v krku úplně vyschlo.

„Kristino!" vykřikne máma a než se naději je u mě a pevně mě svírá ve svém objetí, které jí nedokážu oplatit. Táta zatím pomalu přichází k životu a překvapeně se koukne naším směrem. Hned co si uvědomí, co se děje také se zvedne a připojí se k objetí.

„Kde to jsem?" zeptám se s pohledem upřeným na mé rodiče. Když se jejich pohled změní, nejsem si už tak jistá, jestli chci znát odpověď.

„Nevzpomínáš si zlatíčko?" řekne táta překvapeně, ale hned pokračuje. „ Jsi v nemocnici,srazilo tě auto." Uhne pohledem a na tváři se mu objeví výraz čistého utrpení. A ve mně jako na povel se vše zapasuje na své místo. Můj život se změnil...

Nová první kapitola...
Názory? Zatím se to vyvíjí stejně, ale později bude vše jinak. Espiritka ^°^