Escape.

Chapter III.

O týden později...

Kristin's POW;

Uběhl další týden a já konečně mužů jít domů. Tenhle týden diametrálně změnil můj vztah k Johnovi. Stal se z něj něco jako přítel. Nesoudil mě a za to jsem mu byla vděčná. Rodiče mě navštívili už jen jednou a teď, kdy mě mají odvést domů. Nevím proč, ale netěším se tam. Ne po tom co se stalo.

„Tak Kristin, co takhle se stavit na oběd a pak až jed domů? " zeptá se mamka s úsměvem, který jí ale neopětuji. Nemám chuť přetvařovat se.

„Jasně, zajdeme na pizzu?" oblíznu si rty už jen při zmínce normální jídlo. (Pozn. AU. Pokud jste někdy byli v nemocnici víte jaké jídlo tam je.)

„Ale jistě zlatíčko, cokoli si budeš přát." odpoví a vydá se s mými věcmi ven z nemocničního pokoje.

Já se tam ještě chvilku zdržím. Mám pocit, jako kdybych to už nebyla já. Rozhlížím se po pokoji, který byl mým "domovem" pro těch pár týdnů a poprvé na mě dopadá plná tíha událostí. Už to nejsem já, nikdy víc. Ta usměvavá, věčně optimistická a přátelská Kristin je pryč. Odešla a už se nevrátí. Ani nechci aby se vrátila. Zemřela při té autonehodě a zůstane mrtvá, protože když někdo zemře nevrátí se,-teda myslím-, ale je tu tedy otázka kdo jsem když ne Kristin? Kdo je ta nová dívka?

Ty to víš... ozve se malý hlásek v mé hlavě a já ho rychle zaženu do pozadí. To mi ještě scházelo, hlasy v hlavě. Potřesu hlavou, abych se zbavila myšlenek na mé rostoucí šílenství, a vyjdu ven za rodiči, kteří se baví s mými teď už bývalými doktory.

„...Je tedy vůbec rozumné, aby šla do školy?" ptá se mamka vyděšeně doktora, který pokývá hlavou „No, upřímně nevím, jestli je to rozumné. Kvůli někomu ze školy se to stalo, nepletu se?"

„Ne nepletete." Odpovím na místo ní já a přistoupím k nim blíž.

„Tak potom tedy, bych doporučil ještě měsíc doma, ale pod podmínkou, že Kristin bude chodit každý týden k panu Blackovi." Ale já už nejsem Kristin. Probleskne mi hlavou, ale nedám na sobě nic znát. „Dobrá, dobrá. Jak myslíte pane doktore." Ukončí tuto debatu táta a po rozloučení odcházíme do mé oblíbené pizzerie, která se nachází pár minut od nemocnice.

****** Doma*****

Konečně! Moje postel, počítač, ale hlavně jídlo! Dneska jsem se tak přejedla, že mě museli pomalu vynést, ale stálo to za to. Pizza stojí pomalu za všechno na světě. S těžkým hekáním si lehnu do postele a pustím si film Rychle a zběsile 7. Ještě jsem ten film neviděla, ale jedno vím určitě. Budu brečet jak želva.

Napadlo tě někdy, že by jsi to taky zkusila? Řídit ve vysoké rychlosti? Opět ten hlas.

Jsem magor, už je to oficiální. Nejsi, stejně jako už nejsi Kristin, protože já jsem tebou a ty jsi mou. Sakra přestaneš? Kdo vůbec jsi?

Jsem Kirsten. (pozn. au. Jak originální
-_- 😂) Opět odpoví a lehce se zasměje. Kirsten proč si tu?

Protože jsi volala o pomoc tak hlasitě, ale přitom tě nikdo neslyšel, protože jsi toužila po útěku, ale nikdo ti ho nedovolil. Proto jsem přišla, abych tě zachránila...

Au. Wow je tu nový díl! Vrátila se mi chuť psát! Hallelujah :) už mám nápady na další části, nebojte...