Vyběhnu zes sklepa rovnou do kuchyně za mámou. „Už de táta?
******************************
„Háló, de už táta?" „Jé, ty na mě mluvíš mami? Na co ses mě ptala?“ Jéžiši to sem nemělo stàt, protože máma nenávidí, když ji někdo ignoruje. No jo, ale já ji neignorovala. Já jsem se snażila pochopit co sem to vlastňe vyděla. A táta je tady s bramborama. Musim rycjle pryč, aby se mě na nic neptal. Rychle prolítnu kolem otce aby mě nemohl nic říct a běžim do pokoje.
Vemu si papír tužku a začnu kreslit po paměti vše co sem vyděla. Byla tam díra, jakoby tam byl další sklep. A z tej díry na mě něco koukalo. Byl to stoprocentně nějakej obličej. Ale víc sem nestačila zjistit, protože sem se lekla. Ale, mam teorii. Myslim si že to mělo vlasy. Mohla to bejt ta holčička!! Jéžiš mě je blbě. Auuu.
Ding ding ding- zazvonil mi budík. Aa co to je. Diť je výkend. Rozkoukám se a rozhllížim po pokoji. Najednou se rozsvítila lampička. Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa- nic nikde není. OTEVŘELA SE SKŘÍŇ-nic nikde není. Asi šílim. Rychle projíždim pokoj a přejedu postavu! Otočim se zpátky -nic.
Rychle se schovám pod peřinu. Ležim a čekám až uališim rodiče, abych na ně zavolala. NĚCO MĚ CHYTLO ZA NOHU! Tahá mě to z postele! Spadla sem a koukám drží mě ta zkurvená holčička. Začnu křičet, ale nic te mě nevychází. Ani mlácení rukama o zem není slyšet. Auuuu táhne mě to po schodech! Né! Míří do sklepa! Co bu dělat! Už sem ve sklepě! Táhne mě ke konzervám! Vždyť narazim do zdi. Zavřela sem oči. Co to do prdele je?! Nějakym způsobem mě dostala zkrz zeď.
Néééééééééééééééééé.
TEŤ SEM UŽ VĚDĚLA ŽE ZEMŘU.
Další kapitola je tu. Rozhodla sem se, že todle bude jedna z posledních kapitol.
