Něco se stalo!!
Ze sklepa se ozvala strašlivá rána. Hrozně jsem se lekla a pa si začala uvědonovat míru stracho, která se ve mě probudila.
„Co mám dělat!?" Zkozlím se na křesle fo klubíčka a začnu přemýšlet. Buď počkám v křesle ještě necelou hodinu, než se máma vrátí. Nevo se odhodlám sejít dolu do sklepa. Většinonová část mozku říká, že má strach. Že se stane něco hroznýho. Nebo že mně tam něco zabije. Ale ten zbejvajcí kousíče mozku je nesmírně zvědavej. Chce prohledat každý kout sklepa. Chce zjistit záhadu křiku a rány ozývajících se ze sklepa. Myslí si, že se nemůže nic stát.
Mám divnej pocit, že za mnou něco je. Nevydržim necelou hodinu v křesle. A tak si řeknu že vstanu. OK, vstala sem. „No tak dělej otoč se". Moje nervy asi rupnou, ale odhodlala sem se. 3 2 1 ........ Otočím se a nikko nikde. Popojdu ke krbu a vemu si koště. Pomalu popocházím z obíváku. Ani v chodbě nikdo není. Otočím se ke dveřím od sklepa a pomalu a nejistě k nim jdu. Zastavým se před dveřma a v duchu si sepíšu závěť.
Otevýrám dveře. Rosvítím světlo a kouknu dolu. Sejdu po schodech a koukno se dál. (Náš sklep vypadá asi jako velký L, ta že když sejdo ze schodů, musim popojít asi o dva metry a pak se zatočí do leva, do větší části L. Pod schodama sou regáli s různejma kompotama a v delší části L sou brambori a řepa. )
Tak že teť musim popojit o dva metry a dostanu se do větší části L. Mám připravené koště a jdu. Už sem tu. Stačí otočit hlavu a kouknout se. Ufffff, otočila sem se a nic. Zaostřím svůj zrak a prohlížím kupu brambor. Nic. Aaa, pane bože něco za mnou spadlo. Pohotově se otočím a vydim spadenou plechovku. Hrozně se mi ulevilo. Rychle ale vrátím pohled ke kepě brambor a řepy. Zase nic. „Radši se vrátim do obejváku." Mířím ke schodům. Ještě zvednu tu plechovku. Sehnu se pro ni. Uchopím ji a zač nu se zvedaaaaaaaaaaaaat. Pře de mnou stàla malá zakrvácená holčička!!!
Konečně se mi podařil dopsat druhej díl. Doufa že se bude líbit :)
