Zrovna jsem bruslila na zamrzlém jezeře. Začínala mi být zima, tak jsem se rozhodla jít domů. Mířila jsem ke svému batohu ale podklouzla jsem a málem bych spadla, kdyby mě někdo nechytil. ,,Wow děkuju moc za záchranu," řekla jsem a v momentě kdy jsem se otočila jsem se začala topit v jeho nádherných očích.
,,Nemáš vůbec za co. Přeci jen je to moje práce." Všimla jsem si jeho policejní uniformy a pak mi došlo, že na něho civím tak jsem se radši jenom zasmála. ,,Kika," ani nevím proč ale natáhla jsem mu ruku. ,,Jordan Parrish, pro všechny jenom Parrish." Zasmál se a došlo mi, že to bude určitě kamarád Scotta a Stilese. Pekelný pes či co. ,,Fajn budu muset jít. Rád jsem Tě poznal Kiko." Nádherně vyslovil mé jméno. ,,Čau čau."
,,Debilní klíče!" Zanadávám si a konečně odemknu dveře od domu. ,,Čusté všichni co jste doma!" Vykřiknu do domu a čekám na ozvěnu. Nic. ,,Scotte? Sáro? Sakra kde všichni jsou." Dojdu po schodech nahoru a vidím, že jsou mé dveře pootevřené. Vždycky si zavírám dveře.
,,Teď!!" Vidím Scotta a Sáru za mojí postelí s vodními pistolkami. Než mi dojde co se děje, začnou stříkat. ,,ÁÁÁÁÁÁ!!" Zapištím a rychle utíkám do obýváku schovat se za gauč. To mi moc nepomohlo. Za gauč jsem se už nevlezla.
,,Smůla!" Vykřikl Scott a se Sárou mě celou postříkali. Naštvaně jsem se nadechla a otevřela oči. ,,Ajaj. Utííííkej!!" Zakřičela Sára na Scotta. ,,No počkejte!"
Celá utahaná jsem padla ma postel a usla jsem.
Sedím na gauči v objetí Parrishe a díváme se na 20 odstínů hnědé.
Probudím se. ,,Fááájn asi jsem se zamilovala. Asi hodně." Zatřesu nad sebou hlavou a jdu se připravit do školy.
Tak si jdu kolem skříňky, dokud do mě nevrazí Amanda a buchnu se do ňufáku. ,,Co děláš ty pí-" nestačím dořít, jelikož ve dveřích stojí pejsánek Jordánek. Tenhle je můj Amando. Muheheee. Její pohledy na Parrishe nešli přehlédnout. Tak jsem šla na věc.
,,Ahoooj Parrishi!" Vykřiknu nadšeně (ne jenom kvůli Amande) a jdu k němu.
,,Ahhooooj Kiko! Jak se máš?" Roztomile se mě zeptá. ,,Jo fajn! Co tady děláš?" Zeptám se a přidá se k nám Scottie. ,,Z cely nám utekl vězeň, Jon Black, tak jsem to tady jenom šel zkontrolovat." Řekl, objal mě (pozn. autorky: nějaké uspěchané) a zamířil si to do ředitelny. Amandin pohled byl k nezaplacení.
Mučírna. Jinak se to nazvat nedá. Chápete to? Úča mi dala 5 a poznámku za to, že kecám v hodině a to jsem se Mattyho ptala jenom na stranu! No jo je do něj určitě zamilovaná. Fuj asi neví, že jsme si příbuzní.
Snažím se to rozdýchat a otevřu si svou skříňku. Mám nádherně pouklizenku skříňku ale oxidoval tam nějaký růžový papírek. Řekla jsem si, že si ho rozbalím dom.
Dorazila jsem dom a rychle si sedla do pokoje na svou postel.
Milá Kiko.
Rád bych Tě pozval na zamrzlé jezero. Ty určitě víš které. Jde ti to.
Dneska v 20:00 Tě vyzvednu. :3
Začala jsem štěstím kopat do země a smála se dokud mi do dveří nenakoukla Sára s pohledem 'Jebe ti'. ,,Jebe ti?" Řekla a dívala se na mne jako na mimoně. Mám dobrý odhad. ,,Né Sářinko, nejebe mi." Jenom nadzvedla obočí a odešla.
Pořád jsem se smála a rozhodla se, že napíšu Míši.
A to byla chyba.
To je super!!
Máš nějaké šaty?
Těšíš se?
V kolik že jdete?
Bylo to vůbec pro tebe?
Jenom jsem se plácla do čela a napsala ji, že se půjdu vyspat.
Topím se pod ledem a snažím se dostat ven. Pomalu cítím, že nemůžu dýchat, když se led zničehonic rozpustí a ohniví Parrish mě vytáhne ven.
Prudce otevřu oči. Fááaáj ASI mám vážně divné sny.
Podívám se ma hodiny, které hlásí půl osmé. Vřítím se do koupelny, bleskurychle se vykoupu a dělám Bůh ví co a běžím do šatníku. Vyberu si svetr s nápisem 'I love dogs' a džíny.
A stihla jsem to přesně. Zrovna někdo zaklepal na dveře.
S nervozitou otevřu dveře. ,,Ahoj je tady Scott? Alfík mi neodpovídá na zprávy. Chystáš se někam?" Otráveně vydechnu. ,,Je nahoře a ano." ,,Díky a sluší ti to." Vyhrkne Stiles a utíká nahoru.
S mrzutostí zavřu dveře a miřím do obýváku, když najednou někdo další zaklepe. ,,Scott je nahoře." Řeknu a vidím před sebou Allison. ,,Děkuji." Vleze do domu a usměje se.
Tam znova zavřu dveře a znova někdo zaklepal. ,,Někdo další za Scottem?" ,,Ano já!" Řekne Liam a tady vejde nahoru.
Další klepání. ,,To snad někdo dělá schválně!" Rychle otevřu dveře. "Scott je nahoře!" Vykřinu. ,,No, já jdu za tebou." Dojde mi, že tam konečně stojí Parrish.
,,Promiň já jenom, že teď každý jde za Scottem." ,,I já!" Vykřikne Lydia a projde kolem nás.
,,Na, to je pro tebe." Podá mi kytici růží a krásného hnědého medvěda. ,,Juu děkuji." Růže dám do vázi Parrish se najednou začne smát. Samozřejmě dostanu strach jestli náhodou nemám díru na zadku.
,,Co je?" Zeptám se a Parrish ukáže na můj svetr. Začnu se smát s ním.
Tak jsme dorazily na jezero. Bylo to super. Po asi dvacátémpátém Parrishově (pozn. autorky: wtf) pádě jsem ho musela držet za ručičku aby znova nepad. Muhehee to bylo hustý.
Potom jsme se rozhodly jít do kavárny blízko jezera. Sedla jsem si a čekala až nám Parrish objedná. Přinesl nám latté s našimi jmény.
Hoooooooooooooooooooooooodně dlouho jsme kecali. Asi do půl dvanácté. Pak jsem si všimla, že mi máma snad miliónkrát volala tak mne Parrish odvezl dom.
Vlezu dom a málem upadnu do bezvědomí. ,,Kde si byla?" Zeptá se mě máma v křesílku při malém proudu světla lampy. ,,UUUAÁÁÁÁÁ! Chceš abych dostala infarkt?" Řeknu vylekaně. ,,Neodpovídej na otázku otázkou."
Pak mě máma donutila ať ji řeknu kdo to byl a radila mi, abych nebrala drogy. Pak jsem šla spát.
Crrrrrrrrrrr! Crrrrrrrrrrr! Se vztekem jsem budík vypla. Příště ho rozbiju. Ještě, že je dneska sobota, jinak bych se asi nezvládla dívat na ten debilní "úsměv" učitelky.
Vstanu vyčistím si zuby, tvář a převleknu se. Najednou mi zapípá mobile.
Ahoj. Jenom jsem se chtěl zeptat jestli bys dneska, tak ve tři, nechtěla zajít na střelnici. Mohl bych Tě naučit střílet. :)
Odpovím mu, že ano, a svíjím se na posteli štěstím.
Je 14:25. Musím si zajít na WC. Potom zjistím, že je za deset minut tři. Takže zase vystřelím do koupelny a udělám vše potřebné. Vytáhnu oblečení a hodím na sebe maskáčové kalhoty a růžové tílko. Udělám si čulík a zjistím, že je 14:51. No jo s vlkodlačí rychlostí toho stihnu hodně.
Půjčím si Scottovu motorku a vyrazím.
Potichu vejdu na stanici a vidím Parrishe otočného ke mě zády. Mám příležitost.
,,Baf!" Zakřičela jsem a položila mu ruce na ramena. Cítila jsem šok. ,,Šmankote! Ja jsem se vážně lek!" Řekne a začne se hrozné smát.
Cítím se jako ta nejšťastnější máma.
Konečně je to na světě.
