319 p. N.
Maličké hroudy na obzoru se zvedaly výš a výš a terén byl čím dál skalnatější. Ragen nepřeháněl, když říkal, že do jedné jediné hory by se vešlo sto Náhorních Slatin, a tohle horské pásmo se táhlo, kam až oko dohlédlo. Čím byli výš, tím bylo chladněji, a mezi kopci fičely silné poryvy ostrého větru. Když se Arlen ohlédl, viděl celý širý svět, který se pod ním rozkládal jako mapa, a představoval si, že těmi kraji putuje jen s kopím a poslovským pytlem. Když konečně uviděli hradiště Miln, nemohl Arlen uvěřit svým očím. Navzdory Ragenovu vyprávění pořád předpokládal, že bude jako Tibbetská Říčka, jen větší. Málem spadl z káry, když se před nimi nečekaně zvedlo opevněné město, které se vznášelo nad cestou jako obrovitý přízrak. Hradiště Miln bylo zabudované do úpatí hory nad širokým údolím. Naproti městu na druhé straně údolí se tyčila druhá hora, dvojče té, k níž přiléhal Miln. Město obepínaly kruhové hradby nějakých třicet stop vysoké, ale řada budov uvnitř se vypínala k obloze ještě výš. Čím byli městu blíž, tím víc se rozlézalo a hradby se táhly celé míle do všech stran. Na hradbách se skvěly ty největší chrany, jaké kdy Arlen viděl. Očima sledoval neviditelné čáry, které spojovaly chrany navzájem a tvořily síť, díky níž byly hradby pro jadrnce neprostupné. Ale navzdory triumfálnímu vzhledu ty hradby Arlena zklamaly. Svobodná města nebyla ve skutečnosti vůbec svobodná. Hradby, které držely jadrnce venku, zároveň držely lidi vevnitř. V Tibbetské Říčce alespoň nebylo ty věznící zdi vidět.
148
„Co brání větrným démonům přeletět přes hradby?" zeptal se Arlen. „Vršek hradeb je osazený chranovými kůly, které nad městem splétají baldachýn," odpověděl Ragen. Arlen si uvědomil, že tohle přece měl poznat sám, bez Ragenovy pomoci. Měl ještě víc otázek, ale nechal si je pro sebe a jeho bystrý mozek už vymýšlel pravděpodobné odpovědi.
*
Slunce už dávno prošlo nadhlavníkem, když konečně dojeli k městu. Ragen ukázal na sloup kouře o kus výš na hoře, míle nad městem. „Vévodské Doly," vysvětlil mu. „Vesnice sama o sobě, větší než vaše Tibbetská Říčka. Není soběstačná, ale vévodovi to tak vyhovuje. Skoro každý týden jede nahoru a dolů karavana. Nahoru veze potraviny a dolů sůl, kov a uhlí." Z města odbočovala nižší zeď, která vytínala kolem údolí široký pás. Arlen rozeznal chranové kůly a vršky úhledných zelených řádků. „Velké zahrady a vévodské sady," poznamenal Ragen. Brána byla dokořán a dělníci volně přicházeli a odcházeli. Když dojeli blíž, strážní na ně zamávali. Byli vysocí jako Ragen, na sobě měli otlučené železné přilby, silné vlněné prádlo a navrch kyrysy ze staré ztvrdlé kůže. Oba měli kopí, ale drželi je spíš na ukázku než jako zbraně. „Hej, posle!" zvolal jeden. „Vítej zpátky!" „Gaimsi! Worone!" pozdravil je Ragen. „Vévoda tě čekal už před několika dny," podotkl Gaims. „Dělali jsme si starosti, že pořád nejedeš." „Mysleli jste si, že mě dostali démoni?" zažertoval Ragen. „Ani náhodou! Vísku, kde jsem se stavil na zpáteční cestě z Angiers, přepadli jadrnci. Chvilku jsme pobyli, abychom pomohli." „A při té příležitosti jsi sebral zatoulané štěně?" zachechtal se Woron. „Malý dárek pro manželku, která pořád čeká, až z ní uděláš Matku?" Ragen se zakabonil a strážný se stáhl. „Nemyslel jsem to nijak zle," vyhrkl. „Doporučuji ti, sluho, aby sis dával pozor na jazyk a neříkal věci, které mohou urazit," odtušil stroze Ragen. Woron zbledl a horlivě přikyvoval. „Ve skutečnosti jsem ho našel na cestě," dodal Ragen, prohrábl Arlenovi vlasy a vesele se zazubil, jako by se nic nestalo.
149
To se Arlenovi na Ragenovi líbilo. Vždycky byl náchylný se rozesmát a nechoval v sobě žádnou zášť, ale zároveň vyžadoval respekt a dal člověku najevo, kde je jeho místo. Arlen toužil být jednoho dne jako on. „Na cestě?" podivil se nevěřícně Gaims. „Celé dny odkudkoli!" zvolal Ragen. „Ten chlapec umí používat chrany líp než řada poslů, které znám." Arlen se dmul pýchou nad takovou chválou. „A co ty, žonglére?" zeptal se Woron Keerina. „Líbilo se ti první setkání s nocí pod širým nebem?" Keerin se zachmuřil a strážní se rozesmáli. „Pohoda, ne?" uchechtl se Woron. „Světla ubývá," poznamenal Ragen. „Vzkažte Matce Joně, že přijdeme do paláce hned, jak odevzdám rýži a stavím se doma, abych se vykoupal a pořádně najedl." Muži zasalutovali a nechali je vstoupit do města. Navzdory počátečnímu zklamání Arlena majestátnost Milnu brzy uchvátila. Domy se tyčily až do nebe a překonávaly všechno, co kdy viděl, a místo udusané hlíny byly ulice dlážděné kočičími hlavami. Skrz opracovaný kámen nemohli jadrnci povstat, ale Arlen si nedokázal ani představit, kolik práce muselo stát přitesat a zasadit statisíce kamenů. V Tibbetské Říčce byly skoro všechny stavby ze dřeva, s kamennými základy a doškovými střechami proloženými šindeli s chranami. Tady bylo skoro všechno z opracovaného kamene a načichlé stářím. Navzdory chraněným hradbám byla každá stavba chraněná ještě zvlášť, některé fantasticky umělecky, jiné prostě funkčně. Ve městě bylo dusno, smrděly tam odpadky, ohně z trusu a pot. Arlen se snažil zadržovat dech, ale brzy to vzdal a raději dýchal ústy. Naopak Keerin vypadal, že poprvé po dlouhé době dýchá volně. Ragen je vedl na tržiště. Tolik lidí pohromadě Arlen v životě neviděl. Ze všech stran na něj křičely stovky Rusců Vepřů: „Kupte si!" „Vyzkoušejte!" „Jedinečná cena jen pro vás!" Všichni byli urostlí, ve srovnání s lidmi z Říčky přímo obři. Míjeli káry s ovocem a zeleninou, jíž podobnou Arlen ještě nikdy neviděl, a tolik prodavačů oděvů, až si myslel, že to je to jediné, na co Milňané myslí. Byly tam i malby a řezby tak složitě propracované, že se divil, jak na to někdo může mít čas. Ragen je dovedl ke kupci na opačné straně tržiště, který měl na stanu symbol štítu. „Vévodův vazal," objasnil Ragen Arlenovi, když se kára zastavila. „Ragene," zvolal kupec. „Copak pro mne máš dneska?"
