Tetovaný- Peter V. Brett

Kapitola 16- Pouta

323-325 p. N. 

Střecha vévodské knihovny v Milnu byla pro Arlena magickým místem. Za jasného dne se pod ním prostíral širý svět, který se táhl do nekonečných dálav, neomezovaný hradbami ani chranami. A také to bylo místo, kde se Arlen podíval na Mery a poprvé ji uviděl doopravdy. S prací v knihovně už byl skoro hotov a brzy se bude vracet do Cobovy dílny. Díval se, jak si slunce hraje na zasněžených vrcholcích hor a dopadá dolů do údolí, snažil se ten pohled si navždy vtisknout do paměti, pak se obrátil k Mery a najednou zatoužil mít takhle navždy i ji. Bylo jí patnáct a byla mnohem krásnější než hory a sníh. Mery byla už přes rok jeho nejbližší přítelkyní, ale na víc Arlen nikdy nepomyslel. Když ji teď viděl orámovanou sluncem, stulenou proti mrazu, ruce přitisknuté přes pučící prsa, a s dlouhými hnědými vlasy, které studený horský vítr odvíval z obličeje, byla z ní najednou mladá žena a z něj mladý muž. Tep se mu zrychloval při pohledu na sukně, které se třepetaly ve větru a odhalovaly krajkové lemy spodniček. Beze slova k ní přistoupil, Mery zachytila výraz v jeho očích a usmála se. „Už bylo načase," poznamenala. Váhavě zvedl ruku a hřbetem dlaně jí přejel po tváři. Přitiskla se k dlani, Arlen ochutnal její svěží dech a políbil ji. Zpočátku něžně, váhavě, ale když odpověděla, polibek se prohloubil a stalo se z něj něco, co si žilo vlastním životem, něco hladového a vášnivého, něco, co se v něm rodilo víc jak rok, aniž si to uvědomoval.

248

O nějakou chvíli později se jejich rty s něžným mlasknutím oddělily a oni se na sebe nervózně usmáli. V objetí hleděli přes Miln do dálky a společně si vychutnávali žár mladé lásky. „Pořád se díváš do dálek přes údolí," řekla Mery. Prsty mu prohrábla vlasy a políbila ho na spánek. „Řekni mi, o čem sníš, když máš v očích ten vzdálený pohled?" Arlen nějakou dobu mlčel. „Sním o tom, že osvobodím svět od jadrnců," odpověděl. Její myšlenky se ubíraly jiným směrem a Mery se té nečekané odpovědi zasmála. Nemyslela to zle, ale její smích ho šlehl jako bič. „Takže ty se považuješ za Osvoboditele?" zeptala se. „A jak to uděláš?" Arlen se od ní maličko odtáhl, najednou se cítil zranitelný. „Já nevím," přiznal. „Začnu poslovstvím. Už jsem si našetřil dost peněz na zbroj a koně." Mery zavrtěla hlavou. „Tak to rozhodně nepůjde, jestli se budeme brát," prohlásila. „My se máme brát?" zeptal se překvapeně Arlen a samotného ho zaskočilo, jak se mu sevřelo hrdlo. „Copak je, nejsem ti snad dost dobrá?" zeptala se rozhořčeně Mery a odtáhla se od něj. „Ne! To jsem neřekl..." zakoktal se Arlen. „Tak dobře," uklidnila se. „Víš, poslovství možná vynáší peníze a pocty, ale je příliš nebezpečné, nemluvě o tom, když jsou děti." „My už máme děti?" vykvikl Arlen. Mery se na něj podívala jako na naprostého idiota. „Ne, to by opravdu nešlo," pokračovala zadumaně. Arlena naprosto ignorovala. „Ty budeš muset být chraničářem jako Cob. To se taky dostaneš k boji s démony, ale budeš hezky v bezpečí se mnou, a ne abys jezdil po nějakých cestách zamořených jadrnci." „Já nechci být chraničářem," namítl Arlen. „To pro mě nebylo nikdy nic víc než prostředek k cíli." „K jakému cíli?" opáčila Mery. „Zůstat mrtvý na cestě?" „To ne," bránil se Arlen. „To se mi nestane." „V čem je poslovství lepší než chraničářství?" „Je to únik," odpověděl bez rozmýšlení Arlen. Mery ztichla. Odvrátila hlavu, aby se vyhnula jeho očím, a po chvíli se vyvlékla z jeho paže. Tiše seděla a Arlen zjistil, že ji smutek dělá ještě krásnější. „Únik od čeho?" zeptala se nakonec. „Ode mne?"

249

Arlen se na ni podíval. Přitahovala ho způsobem, jemuž teprve začínal rozumět, a hrdlo se mu sevřelo. Bylo by tak zlé zůstat? Jaká je šance, že najde další takovou jako Mery? Jenže stačí mu to? Nikdy nechtěl rodinu. To jsou pouta, o která nestojí. Kdyby se chtěl oženit a mít děti, tak to mohl docela dobře zůstat v Tibbetské Říčce s Rennou. Myslel si, že Mery je jiná... V duchu se mu vybavila představa, která ho vzpružovala celé poslední tři roky; viděl sám sebe, jak jede po cestě, volný jako pták. Ta představa ho jako vždy nadchla, ale jen dokud se zase neobrátil a nepodíval se na Mery. Sny prchly a najednou měl v hlavě jen jediné, znovu ji líbat. „Ne, od tebe ne," řekl a vzal ji za ruku. „Od tebe nikdy." Jejich rty se znovu setkaly a jeho myšlenky nadlouho nezavadily o nic jiného.